V pátek 18. srpna je režiséru Romanu Polańskému devadesát.

Narodil se roku 1933 - ruské Židovce a jejímu muži polského původu; to vše ovšem ve Francii a dá se leda spekulovat, co by dnes bylo jinak, kdyby se otec nerozhodl vzít rodinu - ani ne tři roky nato - zpět do rodného Krakova. Včetně nevlastní synovy sestry Aničky, kterou maminka povila v předchozím manželství. Tenkrát se ještě budoucí režisér jmenoval Ray Liebling a říkali mu Remo.

V srpnu 1939 se bez otce stěhovali do babiččina varšavského bytu a opět dělali chybu: i ve Varšavě bylo oproti Krakovu nebezpečněji, jako bylo předtím nebezpečněji v Polsku oproti Francii. Začala válka a s příchodem Němců je otec přitáhl zpátky do Krakova. Již to ale bylo takřka jedno: od prosince 1939 nosili pásky s hvězdou a zjara 1941 museli do ghetta.

I když Romanova matka uklízela u generálního guvernéra Polska Hanse Franka, roku 1942 ji stejně zplynovali v Osvětimi. Těhotnou. Babička spáchala sebevraždu. Roman uprchl z ghetta (1943) a skrýval se postupně u několika rodin, zatímco otec musel do Mauthausenu. Kdyby se k němu přihlásil, putoval by tam taky. Po válce se otec vrátil a roku 1946 se zakoukal do jisté Wandy Zajaczkowské. Právě na její přání se přejmenoval na Ryszarda Polańského. Nicméně Romanovi macecha nevyhovovala. Jinak se našel. Už roku 1947 účinkoval dvakrát týdně v rozhlase a rok nato debutoval ve Státním divadle. V listopadu 1948 již hrál v Krakově pasáčka Váňu v Katajevově Synovi pluku. Hra dostala první cenu na varšavském festivalu. Roku 1949 se objevil PP na obálce týdeníku Rozhlas a svět. Ale z prvého gymnázia jej vyloučili, že chodil za školu; takže nastupuje na Gymnázium výtvarných umění a roku 1951 hraje v další Katajevově hře Na obzoru plachta bílá. Roku 1952 hrál ještě v Pedagogické poémě Antona Makarenka. Sovětské to perspektivy - a netušil, co bude, ani která bije.

Po konfliktu s ředitelem se ocitl na již třetím gymplu v Katovicích, kde maturoval. Roku 1953 se prvně objevil ve filmu (Tři povídky) a neúspěšně usiloval o varšavskou i krakovskou divadelní školu a Jagellonskou univerzitu. Jen díky bordelu (a to úřednímu) vzápětí o chlup unikl odvodu. Roku 1954 složil přijímačky na fakultě režie Státní filmové vysoké školy v Lodži a poprvé, ale zdaleka ne naposled hraje ve filmu Andrzeje Wajdy (Pokolenie). S milenkou Kikou navštíví nezapomenutelná Mazurská jezera.

Roku 1955 režíroval svůj první film Kolo (bohužel se pohřešuje) a do roku 1961 napsal a zrežíroval devět krátkometrážních snímků vč. děl Vražda, Zubatý úsměv, Zničíme zábavu, Dva muži a skříň, Lampa a Když padají andělé (kde hraje stařenku).

Roku 1958 vystoupil RP pod taktovkou Josefa Macha a jako tanečník v československém filmu Co řekne žena? V letech 1958-1962 žil s Barbarou Kwiatkowskou a roku 1959 spolu navštívili Francii, aby se opět vrátili do Polska. Roku 1959 hrál hudebníka ve Wajdově filmu Lotna, rok nato se objevil v jeho Nevinných čarodějích a roku 1961 představoval udavače v jeho Samsonovi.

Už první jeho celovečerní film Nůž ve vodě (1962), který se odehrává na Mazurských jezerech, byl nominovaný na Oscara, a to jako vůbec první polský film. Hnus (1965), jehož hrdinka představovaná Catherinou Deneuve (v říjnu jí bude osmdesát), je ještě takřka mladistvá, se stal tím nejpůsobivějším obrazem šílenství, jaký byl do té chvíle natočen.

Další film Slepá ulička (1966) bývá srovnáván s absurdními dramaty Samuela Becketta.

Roku 1967 potkal modelku Sharon Tate (letos by jí bylo osmdesát), kterou obsadil do komedie Ples upírů, natáčené v italských Dolomitech a Londýně. Jde o jeden z nejoriginálnějších filmů 60. let, který je dnes bohužel a bez režisérova souhlasu sestříhán do minimálně dvou verzí.

V květnu 1968 dělal porotce v Cannes, v červnu následovala newyorská premiéra mistrné adaptace Levinova satanského hororu Rosemary má děťátko. S Ringo Starrem a Peterem Sellersem se téhož roku objevil ve filmu Kouzelný Kristián (1969) a John Lennon později řekl: „Byl náš maskot. Typ, který ve finále požene před svým týmem.“

9. srpna 1969 byli Sharon, tři její přátelé a náhodný svědek (=pátá oběť) zabiti gangem Charlese Mansona (1934-2017). Pouze v para-kosmu Quentina Tarantina a filmu Tenkrát v Hollywoodu si vrazi spletli vrata i dveře a byli zmasakrováni sami. Polański reagoval krvavou adaptací Macbetha (1971), ale truchlení po právu nebral jako nějaký program a roku 1972 se objevil se slavným automobilovým závodníkem Jackie Stewartem (*1939) ve filmu Víkend šampionů, který spolurežíroval. Téhož roku vznikla za účasti Marcela Mastroianniho (1924-1996) ve vile Carla Pontiho (1912-2007) v Amalfi Romanova erotická komedie The Diary of Forbidden Dreams.

Jistou (silně transformovanou) reakcí na Mansonův masakr byl snad i film Čínská čtvrť (1974), ve kterém hraje Polański odpudivého, brutálního gangstera, který devastuje nos detektiva hraného Jackem Nicholsonem. Ale ještě odpudivější figuru zde představuje režisér John Huston. Krásná Faye Dunaway při natáčení Romana úplně „nepobrala“ a dokonce jej později nařkla, že jeho jednání hraničilo se sexuálním obtěžováním. Vrhla mu do tváře kelímek moči a koncem natáčení už jí pokyny sděloval výhradně přes jejího agenta Freddieho Fieldse. V memoárech (1984) pak napsal pod fotografii z tohoto filmu, na které je jí zosobněná postava zabita střelou do oka: „Rozloučení s Fay.“

Téhož roku hrál vesničana v hororu Krev pro Draculu a roku 1976 měl v Cannes premiéru Nájemník: hororová adaptace románu Rolanda Topora. Asociuje vícekrát zpracovaný příběh o studentovi, který je nucen napodobovat gesta čarodějky z protějšího arkýře. Téhož roku režíroval v Mnichově operu Rigoletto a prvně potkal Nastassju Kinski (*1961), tehdy patnáctiletou. Právě pro ni natočil v letech 1978-1979 adaptaci klasického románu Thomase Hardyho Tess of the d´Urbervilles: obsadil ji do titulní role. Knihu mu kdysi věnovala Sharon Tate. Ačkoli v Americe film nenašel distributora, roku 1981 získal tři Oscary (nominován dokonce v šesti kategoriích). Vedle spousty dalších věcí se tady Romanu Polańskému povedlo brilantně zachytit to, co se mimo dokumentů obyčejně má za nejhůře zfilmovatelné. Ubíjející fyzickou práci. Ubíjející ženy, dodejme. Ubíjena je tak Tess, a to dřív, než vraždí.

Roku 1981 režíroval RP ve varšavském divadle sám sebe jako Mozarta v Shafferově Amadeovi. Rok poté se hra dostala do pařížského Theatre Marigny, kde se dočkala 264 zcela vyprodaných představení; také to podnítilo Miloše Formana ke známé adaptaci; ale vraťme se do roku 1977. Roman Polański se stal hostujícím redaktorem časopisu Vogue a fotografoval proň ještě ne čtrnáctiletou Samanthu Gailey. Využil přitom dům Jacka Nicholsona, který byl na lyžích, a taky jeho vanu. To by ještě nevadilo, ale následovala výzva. Zda šla SG do ložnice dobrovolně, je otázka, ale - vedle šampaňského - byla prý pod sedativy. Později taky řekla, že měli orální, vaginální i anální styk, načež ji režisér odvezl domů a zdůraznil, že má mlčet jak před svým chlapcem (kterého už měla), tak před matkou. Nazítří 11. března byl Polański zadržen. Hrozilo mu rázem, že stráví za mřížemi zbytek života; respektive půl století, a sice byl propuštěn na kauci, ale v srpnu začal proces. Roman v mezičase odjel do Evropy, kde byl vyfotografován na bujarém večírku, ale mohl platit tým právníků, takže nakonec dostal jen devadesát dní basy. V prosinci nastoupil do vězení Chino, kde se navíc podrobil psychiatrickému vyšetření, a odpykal část trestu, ale 31. ledna 1978 navždy odletěl z Ameriky a zůstal jako francouzský občan (nezapomeňme, kde se narodil) v bezpečí Paříže. Je tam dodnes. Jinde mu víceméně hrozí zatčení.

Od osmdesátých let nebylo výjimkou, že mnozí režiséři chtěli, aby hrál v jejich filmech prostě sám sebe. Někdy přijímal. Roku 1985 se pak seznámil s modelkou Emmanuelle Seignerovou (*1966) a vedle Harrisona Forda ji (1987) obsadil do filmu Frantic. FRANTIC je slovo, které správně přísluší jen takovému typu šílenství, který nás zachvátí, jsme-li zbaveni identity a jména, zatímco jsou atakovány naše touhy.

Následujícího roku se on a Seignerová.¨

V Paříži ještě účinkoval v divadelní adaptaci Proměny Franze Kafky. Roku 1991 byl jmenován předsedou poroty v Cannes. Rok poté adaptoval román Pascala Brucknera Hořký měsíc a výsledný erotický film, ve kterém má opět hlavní roli režisérova žena, každý hned nepochopí; zvlášť smíšené páry se obvykle po zhlédnutí v názorech neshodnou. Roman Polański v této věci dodatečně a trochu překvapivě prohlásil, že je ctitel romantické lásky.

Roku 1992 hrál Andreje Kurilova v americkém snímku Back in the U. S. S. R. a roku 1994 obsadil Sigourney Weaver a Bena Kingsleyho do adaptace hry od chilského dramatika Ariela Dorfmana Smrt a dívka. Americká premiéra tenkrát proběhla za pomyslné „přítomnosti“ režiséra, který se nacházel pouze na lodi za hranicí teritoriálních vod Spojených států.

Roku 1996 se pokusil adaptovat Dostojevského Dvojníka, avšak projekt zkrachoval s odchodem herce Johna Travolty. Roku 1997 měla ve Vídni premiéru muzikálová úprava Plesu upírů. Roku 1999 adaptoval pro kina román Artura Péreze-Reverta Dumasův klub, a to pod titulem Devátá brána. Vznikl opět satanský horor, tentokrát s Johny Deppem, opět s režisérovou ženou a s Frankem Langellou, někdejším představitelem Draculy.

Roku 2000 se stal RP členem Francouzské akademie a čestným občanem Lodže. Roku 2002 hrál ve Wajdově filmu Pomsta a dostal Evropskou filmovou cenu za přínos světovému filmu. Od roku 2000 začal po světě sbírat také doktoráty.

Roku 2002 ovšem tvrdil novinář Lewis Lapham v časopise Vanity Far, že krátce po vraždě své ženy obtěžoval v New Yorku jistou norskou modelku. „Sjel jí rukou na vnitřní stranu stehna a začal řeč, která končila slibem: Bude z tebe nová Sharon Tate.“

Týmu právníků se tentokrát povedlo nemožné: dokázali, že se „chlípný“ Roman v danou dobu vůbec nevyskytovat v dotyčném bodě. Pomohlo i svědectví Mii Farrow a režisér vysoudil neuvěřitelných 50 tisíc liber za nactiutrhání. Roku 2003 pak dostal Oscara za režii Pianisty, adaptaci vzpomínek Wladyslawa Szpilmana (1911-2000), který se kdysi skrýval ve válečné Varšavě. Sošku převzal za nepřítomného režiséra Harrison Ford.

Roku 2005 měla premiéru adaptace Olivera Twista, vytvářená v Praze, a navzdory věrnosti Dickensově předloze vedou tím příběhem spojnice k Romanovu dětství. V sirotčinci není sice nápis Arbeit macht frei, ale stojí tu: Bůh je milostí. „Osudy sirotků jsou si podobné bez ohledu na čas a kostýmy,“ řekl RP. „Tento příběh mi nějakým způsobem připomíná dětství. Věděl jsem a dodnes vím, co znamená, když musíte ujít míle v botách bez ponožek, a pamatuji, jak se někteří chovají k děcku bez rodičů.“ Fagina hrál Ben Kingsley, a to ne zcela nesympaticky. Ačkoli jde fakticky o film pro školy, je finální scéna, kdy se nechtě oběsí na zvonu, poměrně hrůzyplná.

Roku 2007 hrál RP v americké komedii Křižovatka smrti 3, a to francouzského policejního inspektora, který dělá oběma hlavním hrdinům (ty hrají Jackie Chan a Chris Tucker) plnou osobní prohlídku vč. inspekce tělesných dutin. Tato část filmu se natáčela v Paříži.

Ukázkou fascinujícího politického thrilleru je adaptace románu Roberta Harrise The Ghost Writer (2010), jehož pointa zajisté zdrtí každého diváka. Těsně následovala skvěle obsazená adaptace divadelní hry Yasminy Rezy Bůh masakru (2011) a roku 2013 zpracoval klasický Sacher-Masochův text Venuše v kožichu; opět s manželkou v titulní roli. Roku 2017 adaptoval ještě knihu Delphine de Vigan Podle skutečné události; opět se Seignerovou, a precizní a přemnoho říkající je adaptace další Harrisovy předlohy Žaluji! o aféře Alfreda Dreyfuse z roku 1894. Jak víme, tento důstojník byl ve Francii mylně obviněn z velezrady, aby se ho k vlastním nesnázím zastal Emil Zola. Letos přichází Polański se snímkem The Palace.

A co se týká případného návratu do Spojených států a odpuštění? Ještě k tomu samozřejmě může dojít a nepochybuji, že RP onu causu s mladistvou nikterak neplánoval. Ale došlo k ní, a když se už věci semlely, využil je k poněkud dramatickému efektu. Rodná Evropa mu ostatně sedí lépe a v Americe by, kdo ví, možná nedokázal víc. Byl by, i když to nevíme, třeba o dost komerčnější. Ve skutečnosti se tam, až na některé řídké chvíle, ani vrátit nechce.