Anglie není velmoc skokanských můstků, ale jednou skoro byla

Christopher Walken, vynikající Taron Egerton a Hugh Jackman jsou trojicí hereckých klíčů k jednomu z nejhezčích filmů, jaký kdy vznikl v koprodukci Německa, Británie a Spojených států. Několika prvky mi připomíná dokonce i geniální epizodu Životní zkouška Erika Olthwaita z kultovního seriálu Michala Palina a Terryho Jonese Neskutečné historky (Ripping Yarns, 1976), a že asociuje Forresta Gumpa, je pochopitelné. Nicméně se jedná o hranou a jen do jisté míry stylizovanou biografii opravdového britského skokana na lyžích, kterého pamětníci osmdesátých let a i starší generace nemohou neznat. - Tak třeba má babička jej milovala a jeho osamělost i styl nás během 15. Zimních olympijských her v kanadském Calgary (1988) magneticky přitahovaly k obrazovkám.

„Showmana“ Michaela Edwardse (*1963) znali i ti, kdo se o sport jinak nezajímali, a on svou kariéru budoval s optimismem na faktu, že Angličani nemají doma zrovna moc kopců ani sněhu. Takže prostě neskáčou na lyžích. Sám „Eddie“ si naopak s lyžařskými můstky začal a vydobyl tím zemi (poměrně, pravda, snadno) nový světový rekord. - Co na tom, že byl i s tímto výkonem frapantně poslední a diváci ho vnímali hlavně jako baviče! Co na tom? Splnil jeden velký sen. Možná, že nejen svůj.

V nějaké recenzi jsem četl - ještě před zhlédnutím toho filmu, který má na Česko-slovenské filmové databázi 89% -, že prý Egerton nadehrává. Přehání škleby, či co. Moc se stylizuje. Je to nesmyl. Podává excelentní a pozoruhodně uměřený výkon, který se vyrovná výkonu Jackmanovu, ba ho předčí. Jackmam občas až karikuje, ale Egerton je „sám sebou“.

O komedii ostatně jde až na druhém místě a obzvlášť druhá část filmu je až překvapivě dojemná. Fakticky nelze neslzet a chemie mezi Jackmanem a Egertonem sice asi nebyla úplně osobní, nicméně na plátně dosahují maxima a veliké, pozoruhodné výhry. Jsou skutečně dvojka.

Abych řekl pravdu, víc by mi ovšem v roli opileckého outsiderova trenéra Bronsona Pearyho (je to údržbář, nicméně stále ještě schopný ex-skokan) seděl Clint Eastwood. To je pravda, ale nedá se ničím svítit a Clinta nelze omladit, takže mu je Jackman „holt“ aspoň trochu podobný (s výjimkou ne tak zajímavé tváře) a - snad - jej místy dokonce imituje (kdo ví).

Další porci dojetí generuje ovšem nevyvratitelná láska Eddiho benevolentní matky (Jo Hartleyová) i v jádru dobráckého otce-štukatéra. Nakolik jsou ty charaktery, jak nám je film předestírá, vůbec z tohoto světa, je sice otázka, avšak představitelé obou rodičů hrají tak báječně, že v synovu podporu z jejich strany nelze nevěřit, a tahle sympatická maminka je někým, koho by snad potřeboval každý. I když hraje v rodině až podezřele první housle, ba drží kasu. A přece v tom vztahu nepůsobí dominantně; ne, nic podobného jste neviděli.

Jen anglická pohádka? Romance. Idyla? Ať! Sám nehodlám v archivech bádat po reálných psycho-profilech těch „rodičů z nebe“.

Obsazení Christophera Walkena do - fakticky epizodní - role bývalého „trenérova trenéra“ je pak sice i fórkem a jen třešní na zasněženém dortu, zato ale nezapomenutelnou. Sice ani tady nelze nevidět, že je náprava někdejšího „nezdárného koně“ Bronsona poněkud vykonstruovaná, ale copak to vadí? Právě tuhle mezilidskou vazbu, zpřetrhanou a zase obnovenou, si příběh žádal zrovna tak, jako je v něm nezbytná i sympatická majitelka restaurace (Iris Berbenová) po Bronsonově boku, která začne v Eddiho věřit snad ještě dřív než trenér sám. - Hůř už dopadá dramatický oblouk u vztahu Eddieho a skutečného šampiona, který mu na začátku odmítá poskytnout i jen autogram, a jejich závěrečný dialog ve výtahu na obří můstek v Calgary měl být jednou z katarzí, ale nevyznívá možná dost věrohodně.

Nenechte si však ujít tento film. Sám za sebe už jen vzpomenu na přelom šedesátých a sedmdesátých let, a jak jsme s babičkou před černobílou obrazovkou drželi palce Raškovi.

Fandil jsem pak také Kodejškovi nebo Plocovi. My prostě - na rozdíl od Británie - Krkonoše máme, ba mívali jsme i Tatry. Obří můstky ve Špindlu mě jako dítě fascinovaly, i když mě z výšky mrazilo, a když jsem se díval dolů, jasně jsem chápal, že bych se ODSUD ke skoku či letu na lyžích nikdy, ach, nikdy neodpíchl. A vida, Eddie to samé dokázal. Měl dar, který potřebuje každý z úspěšných sportovců. Nebál se, věřil si, šel za svým snem a nenechal se zviklat. Že to zní jako klišé?

Není to klišé a Eddie to předvádí trenérovi, rodičům i sportovním funkcionářům ostrovního království, kteří mu zpočátku naprosto nevěří, ba chtějí jeho účast na olympiádě znemožnit. On to ale předvádí i celému světu. - Přitom není sporu, že se asi nenarodil pro vítězství. Asi ne, jak však příběh graduje, vlastně tomu (a i navzdory vzpomínce na Eddieho v dětství dlahou sevřenou nohu) věříme pořád méně a méně.

Není důležité vyhrát, důležité je se zúčastnit, řekl Pierre de Coubertin a čteme to i na konci filmu. Také tuhle sentenci již máme tendenci vnímat někdy jen co klišé, protože svět má přece rád vítěze, ale to úsloví nelže.

A Anglie? Neskomírá. Rozhodně není a nebude velmocí skokanských můstků; ale jednou už skoro byla

Orel Eddie
Režie Dexter Fletcher. Hudba Matthew Margeson. Hrají Taron Egerton, Hugh Jackman, Christopher Walken, Jo Hartleyová, Iris Berbenová, Rune Temte a další. - Británie/USA/Německo 2016. 106 minut