Došla nám slunečnicová semínka pro zmrzlé krákorky, nezbylo tedy, než se vypravit na sídliště. Nechodívám tam často, nemám důvod, nemám chuť, raději zůstávám ve staré části našeho malého postsudetského městečka. Polétavce tohle avšak nezajímá, a tak tedy překonám své opovržení panelovým rájem a vydám se za svým drobným nákupem.

Ovšem Zverimex na svém původním místě již není. Opět někdo neuspěl. Málem se chystám odejít s nepořízenou, když vtom si všimnu, že jen o kousek vedle zřídili zvířecí shop nový.

Otevírám skleněné dveře a uvítá mě krátká zvonkohra. Vstříc mi vybíhá malá Vietnamka s dlouhými copy. Zdá se mi, že ji znám z gymnázia, snad z primy, ale nejsem si jistá, protože žádné vietnamské studenty ve svých třídách neučím. Zdraví mě uctivě čistou češtinou bez jakéhokoliv přízvuku. Hned se také objevují oba usměvaví rodiče. Obhlížím zboží v regálech a rodinka mezitím čile o čemsi komunikuje. Chtělo by se říct prozpěvuje, nezvyklá melodie mluvy splývá mi takřka s řečí ptáků ve vyvěšených klecích. „Co si asi říkají?“, napadá mě. Najednou se ke mně otočí vietnamská matička a krkolomně praví: „U-tsi-tel-ka.“ Pokyvuje přitom hlavou a dále cosi se svou dcerou rozebírá. Takže už je mi jasné, že mluví o mně. Moje zvědavost tím okamžitě prudce vzrůstá. Představuji si s cynickým úsměškem, slušícím době, jak mě dcerka popisuje: „Mami, tahle mě neučí, ale říkali z kvarty, že je to hrozná….“ Ale dcerka mi vstupuje do pedagogických fantazií jiným tónem: „Maminka se ptá, jestli byste nedoučovala mýho brášku. On na gymnázium ještě nechodí, ale bude se tam hlásit.“

Vybavuje se mi, co vyprávěli kolegové, kteří mají zkušenosti s vietnamskými rodiči. Třeba historka o otci, jemuž se krutě nelíbilo hodnocení potomkova výkonu: „Pane Nguyen, v angličtině to vypadá opravdu velmi dobře. Mezi jedničkou a dvojkou, spíše ta jednička.“ „Mezi je-dnitskou a dvoj-kou? To ne-existovat! Mohla by ….dou-tsovat?“

Domlouvám se krátce s primánkou na tom, co by bylo možno udělat, kam má druhý den přijít, abychom uspokojili exotickou touhu po vzdělání. Mezitím mi majitelka počítá celkovou cenu, dává slevu a pořád se s přeuctivým výrazem mírně uklání. Ještě jednou se rozhlédnu po zverimexu. Má trochu ráz vietnamských tržnic, na některých místech vidím ostrůvky klasické asijské všehochuti, která poněkud zavání padělaným lacinem. Zároveň ale už jde o specializovaný kamenný obchod. Jestlipak vydrží déle než jeho neúspěšný předchůdce?

Ukládám si slunečnicová semínka pro partu našich sýkor, zvonků a dlasků, na chřipku přitom nemyslím, zato se mi v hlavě usazuje jiný pojem. Přičinlivost. A chtělo by se říct: „Přičinlivé ptáče dál doskáče.“ Bylo by to takové české přísloví na vietnamský způsob. Doporučujeme prozpěvovat.