Příroda a svět vůbec jsou jen výsledkem tvorby, která vyvěrá z neznáma. Z neznámé dimenze, kterou živí tvorové cítí, ale nejsou schopni určit. Vyvěrá z té dimenze jako subatomické částice, které se objevují z ničeho nic, aby záhadně zmizely neznámo kam. Zdá se, jako by existovaly stupně jsoucnosti, z nichž náš vesmír je jen jedním z nich a nejsoucnost možná druhým... To prosím je záhada, s kterou se potýkají vědci současnosti a která je zavedla přesně tam, kde už po staletí sedí teologové různých církví. Tedy do slepé uličky, kde končí svět a za niž nelze vidět....

Přesto tam něco je, musí být, o tom je přesvědčena většina diskutujících, ač na základě zcela odlišných úvah. Teologové uznávají zázraky jako projev té neznámé dimenze, a proto mají i svou víru a věří, že to je projev Boží. Vědci na zázraky nevěří, prostě odmítají uznat zázrak jako důkaz, a tím pádem nevěří ničemu. Ovšem zázrak mizících a z ničeho vyskakujících subatomických částic vysvětlit nedovedou, a protože v Boha odmítají věřit, nahrazují jeho úlohu pozorovatelem, tedy sami sebou . Při tom existuje něco, s čím si lidé pohrávají už po tisíciletí a co tu dimenzi přibližuje, byť i jen jako reflexi, záchvěv nebo odraz něčeho neskutečného. To něco je velké Umění. Velkým uměním zde nemyslím jen malby, hudbu, tanec a jiné tradiční způsoby tvorby, i když sem všechny tyto složky patří, ale tvorbu vůbec. Jakoukoliv. Třeba i budování domů. Na tom je zajímavé, že když všichni bydleli v salaších z klád pokrytých slaměnými došky, nikoho ani nenapadlo nahlížet tyto stavby jako umělecké. Dnes, když se jich uchovalo jen pár, je tak nahlížíme. Není to změnou času nebo doby, ale změnou našeho náhledu. Dalo by se říci, že všechno je umělecké, jen se na to musíme umět dívat. Ale zrovna tak platí, že jen to, co v sobě obsahuje reflexi neznáma nebo nám je přibližuje skrz naše pocity, je umění živé. Vše ostatní je umění mrtvé. Velké umění reflektuje dobu, v které vznikalo, a něco navíc...

Pokud si pozorný čtenář zapamatuje tyhle dvě složky, nemusí už o ničem jiném přemýšlet, protože jeho vnitřní já mu řekne, kdy se dívá nebo poslouchá, prostě vnímá, to pravé umění. Za umělecké můžeme považovat jakoukoliv činnost. Třeba pěknou zahradu. Mne by určitě inspirovaly některé japonské zahrady, které jsou nejen precizní, ale mají ducha i sladěnost, takže jak jeden postupuje nějakým prostředím, najednou se pro něj otevře docela jiný úhel a jako by byl přenesen někam jinam.... a to je smyslem velkého umění.

Naštěstí nemám cestovních aspirací a pomalu se vracím k tomu, co jsem vždycky v mládí měl, i když jsem si to neuvědomoval. Po pravdě nutno přiznat, ani jsem si toho neuměl vážit, ale tehdy tomu bránil nedostatek, až nemožnost soukromí. A také že jsem přece jenom neměl správné učitele a ke všemu se musel propracovat sám... Vracím se tedy k tomu mít svůj kout.... víte, mít svůj kout je jako kdybyste měli vesmírnou loď! Ovšem pokud umíte číst...

Já to kdysi tvrdil svým černým žákům a vlastně tvrdím dodnes, i když už není komu (co jsem pověsil učitelské řemeslo na hřebík...), ale pravda to je svatoucí. Já nečtu, abych se více dozvěděl, aby moje informovanost byla na výši a mé znalosti stoupaly, i když i to mně čtení přináší. Já čtu, protože mě to posouvá z dimenze do dimenze.... Ten, kdo umí číst opravdu, nevidí písmenka, inkoust a řádky. Praktické čtení jednotlivých souhlásek, samohlásek, spojování písmenek do slabik, slov a stavba vět je jenom obřad. Důležitý obřad, ale přece jenom obřad, který není a nikdy nebyl cílem našeho snažení. Tak jako domorodci se neučí své obřadní tance proto, aby se uměli pěkně točit v kole, tak ani my bychom se neměli učit číst, abychom si mohli přečíst Lidové noviny, po případě věděli, kde kdo koho nebo co, alébrž proč kde kdo jak komu cosi.. udělal...

Pravý zasvěcenec čtení brzy pochopí, že čtení je rituál, meditace i modlitba, která ho posouvá do transu. V transu vidí svět, do kterého jej přenese autorova fantasie, ale ta to nemůže dokázat sama, zrovna tak jako za nás nemůže nikdo nic vidět. Při čtení musí dojít ke spojení dvou fantasií, aby k posunu došlo. Čím lepší čtenář, tím rychlejší posun, čím lepší autor, tím lehčí obřad...

Vždycky, když jsem došel ve svém výkladu až sem, tak mě mí černí žáci přerušili a vrátili na zem ...jů bin tókim mač, jů ríd him gud stóry detvan drímtájm... /moc mluvíš, raději nám přečti nějakou legendu z Doby snění/. Já jsem si povzdechl, a protože jsem přece jen českého původu, tak mi blesklo hlavou pořekadlo o házení perel sviním....

Jenže mí žáci měli pravdu. U předčítání se za někoho vidět dá... Dobrý čtenář je i dobrým vypravěčem a když předčítá, tak se posouvá do role autora, a dobrý posluchač se posouvá do role čtenáře bez ohledu na své čtenářské schopnosti.

Otevřel jsem knihu legend ve walmajarštině a začal ...Nanao manula jani...

Četl jsem procítěně a se vším patosem, kterého jsem byl schopen. Třída ztichla až zmrtvěla a já četl a četl, nejen písmenka v knize, ale i v tvářích svých žáků. Četlo se mi v nich dobře. Napětí, smutek i uvolnění, podle toho, jak se příběh posouval z roviny do roviny a majitelé těch tváří mě opustili do dimenze hrdinů Doby snění. Jejich oči se leskly odleskem té dimenze, jen jeden pár se neleskl a jen jedna tvář nebyla vzrušena. Byla to tvář předčítajícího. Víte, já tenkrát ještě neuměl walmajarsky ani slovo...

Což nic nemění na faktu, že dobrý čtenář se dostane do transu a je na chvíli jinde, v jiné dimenzi. Skutečně dobrý čtenář pak dokáže být najednou ve dvou dimenzích. V autorově dimenzi, vytvořené příběhem, a ve své, kterou si čtenář vytváří sám inspirací příběhu. A pak je ještě kategorie vynikajících, ale většinou ojedinělých čtenářů, kteří cítí mezi oběma dimenzemi souvztažnost dimenze třetí, jež všechno spojuje. Ten pocit jim dá zahlédnout neuchopitelnou a nepoznatelnou reflekci, odraz, transcendentna .. tedy Boha..

Tento poslední typ četby je na stejné úrovni jako hluboká meditace, svaté vidění, boží inspirace nebo droga. S tím rozdílem, že nemá vedlejších zlých nebo špatných následků jako drogy. Také při něm není třeba napětí jako při rituálním tanci, který k transu vede. Ne, že by tu to napětí chybělo, ale je nastřádáno tisíci hodin četby, tak jako meditace nastřádá své napětí z tisíce hodin uvolňování... Napětí a uvolnění, to vše je stejnou pákou posouvanou ovšem z různých stran...

Hodně záleží na tom, co čtete, ale není to rozhodující. Abyste byli schopni se do čtenářského transu dostat, musí se vám čtené líbit, musí vás to chytit. Aby vás to chytlo, musíte mu rozumět, byť jen citem. Abyste mu rozuměli, musíte na to mít. A mít na to budete, nebojte, neboť četba, kniha si vybírá vás, ne obráceně... Při výběru knihy platí, že když je žák připraven, dobrá kniha mu sama skočí do ruky...

Můj táta mě v mládí vždy udivoval, když mi doporučil něco ke čtení s dodatkem ..na tom jsem si moc pochutnal... Já bych to opravil, že čtené musí vzrušovat, uvádět v úžas, a to jakkoliv. Dějem, obsahem, exotikou, fantasií, ale také třeba jen krásou dobře napsaného. To sami vycítíte a může to být klidně nad stránkami nějakého braku. Někdy se stane, že vás zajímavá kniha zklame. Jako by najednou autorovi došel dech nebo síly. A možná, že mu došly, že si ukousl z daného tématu více, než mohl nebo dokázal sežvýkat. Ale ani to nic nemění na vaší schopnosti vzlétnout do jiného světa, do jiné dimenze, i když se probudíte zklamáni. Mnohokrát je to ale znamením, že vyzráváte, přesouvají se vám hodnoty a začínáte mít na víc... To je zprvu trpký pocit. Člověk se nerad loučí s hrdiny svého mládí, ba i s hrdiny své nedokonalosti. Každé loučení je těžké. To proto, že opouštíme nejen známé jistoty, ale i snadnost, s kterou jsme se ve známém prostředí pohybovali. Snadnost a zvyklost je však též prvním náznakem lenivosti a zakrsnutí. Přestat v takové chvíli číst úplně neznamená jen přijít o nastřádané umění sečtělosti, ale pohybovat se ve voidu, protože cesta zpět, do poklidných starých vod, neexistuje. Existuje jen cesta vpřed. Za novým poznáním, novými zkušenostmi a novými knihami. Což neplatí jen pro četbu, ale též všeobecně. Věřte, že čtení je stejně důležitá činnost jako cokoliv jiného a bude mít na vás stejný efekt jako modlitba, meditace anebo drogy, kouření. Záleží, jako ve všem v životě, jen na vás. Volba, co budete číst, je jen vaše. A jak budete číst... To, je to pravé umění... Až budete vysoko, moc vysoko, kam se mnoho čtenářů nedostane, a budete číst něco krásného, co vaši duši sladí do souzvuku všech dimenzí, stane se vám to samé, co těm těžce zkoušeným subatomickým částicím. Zmizíte neznámo kam, abyste se zase vynořili neznámo odkud.... Jen vy budete vědět. Vy a Bůh....

******
Poznámka redakce: 22. února vyšly v nakladatelství Šulc-Švarc dva románové příběhy Stanislava Moce pod názvem Údolí nočních papoušků - Itikani.