20.4.2021 | Svátek má Marcela


FEJETON: U památníku

29.8.2008

To místo v lesoparku najdete snadno. Vystoupíte z městského autobusu na konečné, kouknete na rozcestník s turistickými značkami, po červené ujdete dvacet kroků, vpravo hleďte - ano, je to tenhle plácek. Okrouhlé odpočivadlo je vysypáno droboučkým štěrkem, který pod každým vaším krokem zachrastí. Několik bytelných laviček ve stínu staletých buků je obklopeno hlohovými keři. Ideální místo pro odpočinek v horkém letním podvečeru...

Ne, v podvečer sem nechoďte. Je tu zase ta známá parta výrostků, ach, pardon - teenagerů. Navlečeni do tepláků, s kapucemi nataženými přes hlavy, posedávají po opěradlech laviček jako tuční, barevní ptáci. Hulákají, překřikují se, házejí po sobě kamínky, dva kopou na plácku do prázdné petlahve sem a tam. Ječí tu taky teenagerky - aha, řeknete si, proto tolik hluku, kluci se předvádějí.

Počkejme. Slunce zapadá, parta se rozchází. Nikoliv kvůli večernímu chladu, ale maminky mobilují: K večeři! - Teď teprve si můžete na opačném okraji odpočivadla naproti lavičkám prohlédnout mohutný blok z tmavošedého pískovce, tyčící se do třímetrové výšky. Na horním oblouku dosud zachovalý basreliéf kamenných květů, uprostřed hlavního soklu vytesaný prázdný kruh - z něj kdysi vandal odsekal majzlíkem jemnou tvář Fridricha von Schillera, německého dramatika a básníka. Schillerovu Ódu na radost, zhudebněnou geniálním Beethovenem, zná celý svět.

Setmělo se. Po pěšině se ozývají kroky. Přichází pan Johan. Starší, velký, mlčenlivý muž. Usedá na krajní lavičku, snímá čepici, až na ramena mu splývají světlé vlasy, rozepíná si jakýsi kabátec, hledá něco v ranci, který postavil na zem. Chodívá sem často. Napřed se nají: ukusuje sousta z bagety nebo kapesním nožem krájí chleba, na krajíc pokládá kolečka salámu; pokládá je pozorně, aby v přibývající tmě neupadlo nic pod lavičku. Popíjí z bílé plastové lahve, pečlivě zašroubuje závěr. Ze vzdálené lucerny trochu žlutého světla dopadá až k podstavci Schillerova pomníku. Na přední ploše pískovcového kvádru, okopávaném už třetí generací dětí, je načmárán sprejový nápis: Borodynská je tlustá pýča. Pan Johan jde k odpadkovému koši, sebere rozházené krabice od vína, prázdné krabičky od cigaret a pytlíky od bonbónů a cukrátek, všechno vhodí do koše. Zastaví se před památníkem a prohlíží si nový sprejerský výtvor, který tu včera nezpozoroval. Vrátí se ke svému ranci a vytáhne krátké hrábě, takové ty hrabičky z lehkého plastu, které děcka zapomínají na pískovišti. Hrábě se mohou o kus prodloužit nastrčenou trubkou a Johan s nimi uhrabe celé odpočivadlo, od laviček k pomníku. Ze sehrabaných vajglů, okusků a banánových šlupek vytvoří hromádku, co nejdál od lavičky, na kterou uléhá, přikryt kabátem, pod hlavou ranec. Nad hlavou mu září Velký vůz a nad parkem prosvěcuje koruny buků a borovic měsíční kotouč.

Letní noc v úplňku! Hra vůní a pachů, šramoty v křovinách, šumění listí, stíny a bledé světlo Luny. Vzdálené bimbání hodin na věži starého městského špitálu. Deset, jedenáct, dvanáct... Jako kdyby se čas zastavil... Nebo dokonce obrátil do minulých dob. Dvěstědeset let zpátky... Schillerovi by bylo třicet, byl tehdy na vrcholu tvůrčích sil.

A je to tady... Tulák na lavičce zmizel! Místo něho tam sedí chlap, zahalený do světlé dlouhé hazuky, hlavu ve stínu širokého klobouku, na nohách jakési žlutavé pantalony a černé špičaté střevíce - teď se blýskla na střevíci kovová spona, protože tajemný návštěvník se pohnul. Měsíc mu svítí do tváře... Odkud znám jeho dlouhý, silný raťafák? Ten půlnoční host je Goethe, Johann Wolfgang Goethe, dvorní rada, ministr velkovévévody Karla Augusty z panství sasko-výmarského, ano, ten Goethe, co ve svých pětadvaceti napsal román "Utrpení mladého Werthera" - román byl poprvé vydán v roce 1774 v Lipsku - a podle toho románu si tehdejší mladíci přikládali nabitou a odjištěnou pistoli ke spánku, oblečeni jako neblahý, zamilovaný Werther do modrého fraku a žluté vesty. Kvůli tomu románu vznikala wertherovská horečka, wertherovská móda, wertherovské oslavy, protiwertherovská kostelní kázání. Nikoliv rok nebo dva trvalo tohle šílení, nýbrž celá desetiletí, dívky chtěly být Lottou z téhož románu, a ještě o víc než sto let později stálo Videňákům za to uvést na scénu operu Werther od skladatele Julese Masseneta.

Co tady o půlnoci pohledává slavný básník, umanutý sukničkář, dobrý manžel, shovívavý otec, nadšený amatérský mineralog, velkopanský playboy a nostalgický hypochondr? Přišel si prohlédnout Schillerův zplundrovaný památník? Johann a Fridrich - bývali prý přáteli, dokonce spolu vymýšleli a sepisovali řadu vážných pojednání o estetice, o literatuře, o divadle - němečtí šovinisté je zobrazovali jako nerozlučnou dvojici, ruku v ruce. Inu, skutečnost byla odlišná, byli spíš konkurenti, dva kohouti na výmarském dvorku, ale jejich polemiky, diskuse, vzájemná korespondence leží v klasických základech německé literatury jako spolehlivý, hutný tmel. Goethe přežil svého druha, "dvorního radu Schillera", o mnoho let. Když v roce 1832 třiaosmdesátiletý Goethe umírá, vydává nakladatel Cotta (už po několikáté) sebrané spisy Goethovy - bylo jich na čtyřicet dílů!

Pozor! Někdo jde sem k památníku! Slyším hovor, on a ona. Silueta v měsíčním chabém svitu je jenom jedna. Muž tiskne dívku k sobě, ta se nebrání, nechává se líbat. Mezi polibky přemlouvání, naléhání, opatrné ohlížení... Je tady ten koutek, milý, vlídný... Usedli - ne vedle sebe, ale proti sobě, děvče na klín, sukně se vysoko vyhrnula... Goethe leží na lavici, dělá, že spí. Ti dva tam, ano, mohli by to být oni? Markétka a ten doktor, chlípný Faustus? Ale to by tu musela být někde ukryta i zlověstná postava zahalená do temného pláště, ďábel! Odkud pobízí svého učeného klienta? Odkud naslouchá milostným vzdechům sličné Markéty? Kolem pomníku ho nevidět a za spícím Johanem taky ne... Tak to asi nebude sen, však na věži odbíjí první popůlnoční hodina, pomilování je ukončeno, dvojice se rozpojila, děvče si češe dlouhé vlasy, svůdce si zapálil cigaretu... Ticho - slyšíte to ticho?

Nahoře hvězdný vesmír - pod hvězdami se zvolna posunuje zářící bod, družice jménem Mefistofeles.

28.srpna 1749 se narodil ve Frankfurtu nad Mohanem Johann Wolfgang Goethe

© Petr Kersch, Děčín, srpen 2008



Jarní úklid raz dva: Jak na čistou podlahu i bez lezení po kolenou a otravného ždímání hadru?
Jarní úklid raz dva: Jak na čistou podlahu i bez lezení po kolenou a otravného ždímání hadru?

Přes zimu jsme si do domácností natahali spoustu nepořádku, kterého je teď potřeba se zbavit. Doba si žádá pořádný jarní úklid. V redakci jsme...






 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.