Kdosi z mých fejsbukových přátel lajknul nově vzniklou partaj realisty pana Robejška, čímž se mi na mém fejsbuku začaly objevovat Robejškovy příspěvky. A mimo jiné i odkaz – respektive lajk, tedy vyjádření toho, že se lajkujícímu něco líbí – na klip zpěváka, který si říká, nebo se dokonce jmenuje Orel. Protože jsem zaregistroval, že se dotyčný umístil na druhém místě v jakési ornitologické anketě (jakožto Orel by měl být první, ne?), a protože jsem od něj dosud žádnou písničku neslyšel, se zájmem o vkus pana Robejška jsem si písničku nazvanou Zůstaň mým domovem rozkliknul.

Až po zvětšení okna jsem si všiml – a to se omlouvám –, že se zpěvák nejmenuje Orel, ale Ortel. Tomáš Ortel. Ale to už mě vtáhla rustikální atmosféra klipu: za melancholických tónů syntezátorem modulované jakoby flétny, před rozpraskanou zdí připomínající suterénní ateliér Jana Saudka, pod zavěšenou českou státní vlajkou, v příšeří osvětleném několika svíčkami sedí na stoličce černě oděná postava v neprůstřelné vestě se skloněnou hlavou v kukle. V pravici svírá samopal, pažbou opřený stehno, z polohy těla a jeho úboru usuzuji, že se jedná o příslušníka Útvaru rychlého nasazení, který se nechal načapat při defekaci v bojových podmínkách. Tak to bude dost dobrý, asi nějakej punk...

Jenže omyl, hajzlpapír nikde, dotyčný zvedá oči, klade samopal na kolena a místo sborky a rozborky začíná se zápalem finalisty Puškinova památníku recitovat. Není to žádný policista z URNY hrající sám sebe ve vyčištěné budově, přivydělávaje si účinkováním v klipu pana Ortela, ne – je to básník a muzikant sám. Hned první verš je o kousku půdy, čímž mě mate, jelikož – jak již bylo řečeno – interiér spíše než půdu připomíná sklep. Ale vzápětí je jasno: nejde o podkroví, ale o rodnou zem, za kterou tolik lidí život položilo, a následuje otázka, proč se z nás češství vytratilo. Na úvahu, jak definuje češství a koho myslí námi, nezbývá čas, recitace pokračuje otázkou, kam zmizel chór, co o sjednocení zpívá, a zda morálku vlastenců napadl mor. Hezky se to rýmuje, očekávám ještě fór, chlór nebo vítr z hor, ale místo toho přichází konstatování, že slepý je národ, když tvrdí, že se dívá.

Teplá voda teče a plyn dává horký plamen, deklamuje zpěvák, čímž si nepochvaluje intaktnost potrubí, ale pohoršuje se – dovoluji si usuzovat – nad povrchností Čechů, tak kontrastující s kamenem, který tíží hlavu a drolí páteř jemu, jak přiznává. Pak ujišťuje, že v nastávající době nepřestane budit svědomí a city, protože naše domovy budou brzy jenom kryty a za nimi násilníci a vrazi. Následuje refrén, který je zpívaný vroucím hlasem, provázený gestikulací horních končetin: Zůstaň mým domovem...vlastí, matko má...

Konečně mi to dochází: ten člověk paroduje spoluobčany obávající se imigrační krize. A já doteďka věřil, že to myslí vážně. Snažím se podle očí v průzoru kukly poznat, není-li to náhodou Kaiser nebo Lábus nebo někdo z divadla Sklep. Ten Robejšek je fajnšmekr – jasně, to bude Hanák – ne, není to Hanák... I tak dost dobrý, byť na někoho asi silný kafe... Evropa neví, co se sebou, miliony Orientálců a Afričanů se chystají na cestu a chlápek se zavře do sklepa s praporem, olověnou vestou a sapíkem a dělá z toho kabaret...

Druhá sloka, znovu recitace: Místo jednoty, pokory, síly a rozumu vládnoucí tělesa kapsy své mastí. Znám různá tělesa: topná, topořivá, hudební... – ale o vládnoucích tělesech jsem dosud neslyšel. Pak verš o konzumu, zatímco vetřelci chrastí zbrojí. Tak to by šlo, takový krylovský, nebo spíš landovský, budiž... kdyby to ovšem nebyla parodie. Není to přeci jenom Hanák, nějak namaskovanej? Ta intonace... Pak přichází vyloženě apokalyptická pasáž: že až se to tu – zkráceno – promění v ruiny, budeme si potají zpívat tuhletu písničku. No, nefandi si, Hanáku, měl jsi lepší. Pozdě je prstem vlastizrádce značit (proč, klidně ukaž), vlastí již nebude tvá rodná zem, kterou nám předali dědové naši (ti ji předali spíš komančům), vybojovanou proti všem (hrr na ně, krleš!). Snad jednou můj hlas uslyší celý ten národ, pro který dýchám (už 1.760.047 shlédnutí, druhé místo v anketě o nejhlasitějšího ptáka, takže dobře nakročeno), až výbuchy světových velmocí utiší (koho, co utiší?, nebo snad se utiší?), zakřičí tato prosba má do ticha... No a znovu refrén... Konec.

Uf. Po práci jsem song jsem pustil kolegovi s tím, že je to prča, při níž jsem se pěkně nasmál, a že ten komik Ortel (smířil jsem se s tím, že Hanák to není) je talent perfektně parodující Landu. Že někdo zaprděný by jistě rozzlobeně prohlásil, že obavy z budoucnosti by se neměly takhle zlehčovat, ale mně že táta vždycky říkal: sranda musí bejt, i kdyby fotra věšeli.

Kolega se ale nesmál. Prý to není parodie. Prý je to rozhodnutím lidu po Kájovi druhý nejpopulárnější český zpěvák. A že vůbec nejde o kvalitu písniček, že jde o víc. A jestli se mi to prý nelíbí, ať pořídím manželce burku.

No nelíbí, protože mě u písniček zajímá výhradně kvalita. Ale aspoň vím, co dát ženě pod stromeček.