Vyprávěl mi před lety Zdeněk Jirotka o své sbírce prvních vět. O tom, jak sbírá první věty povídek, románů, novel, fejetonů, komentářů, článků. Říkal, že pozornému čtenáři dokáže první věta vypovědět mnohé o autorovi i jeho díle. A vskutku, ať nechodíme daleko; třeba hned první věta jeho nesmrtelného Saturnina:
Ačkoli nemám rád všechna ta přirovnávání a podobenství, kterými doktor Vlach proplétá své temperamentní řeči, uznávám, že na tom názorném příkladu s kavárnou, člověkem a mísou koblih něco je.
Nebo si vezměte první větu Haškova Švejka:
"Tak nám zabili Ferdinanda," řekla posluhovačka panu Švejkovi, který opustiv před léty vojenskou službu, když byl definitivně prohlášen vojenskou lékařskou komisí za blba, živil se prodejem psů, ošklivých nečistokrevných oblud, kterým padělal rodokmeny.
Takto začíná Čapkův apokryf Císař Dioklecián:
Tento příběh by byl zajisté působivější, kdyby jeho hrdinkou byla dcera Diokleciánova nebo jiná mladičká a panenská bytost; ale pohříchu z důvodů historické pravdy je jí Diokleciánova sestra, letitá a důstojná matróna, podle císařova mínění poněkud hysterická a přepjatá, jíž se starý tyran do jisté míry bál.
Přímo jak monumentální pomník ční první věta Šaldova eseje Alej snu a meditace ku hrobu Jana Nerudy:
Neruda je ve zlé nevýhodě proti jiným, daleko menším: je skoro samozřejmý.
Něco z novin? Prosím. Touto větou uvedl Karel Havlíček Borovský svůj článek v Národních novinách dne 15. ledna 1850:
V časech, jako jsou nynější, pozoruje se každé hnutí vlády mnohem pozorněji a bedlivěji než jindy, což se přirozeně vykládá tím, že vláda, odstranivši všechny ostatní přirozené síly státní, sama jen činnost sobě ponechala a na dějišti sama stojí, učinivši z veškerého lidu jenom diváky.
Ludvík Aškenazy, ostatně také původně novinář, začíná svou povídku Rota, plakať! takto:
Jednou byl Slovenský štát ve válečném stavu s větší polovinou světa včetně Brazílie a moc se tím pyšnil.
A s ukázkami by bylo možné pokračovat, ale raději toho nechme; Jirotkův zájem o první věty je nakažlivý. Mohlo by se vám stát, že budete číst soustředěně už jenom první věty. Ačkoli - jako pozorní čtenáři byste právě z nich - podle Jirotky - mohli usoudit mnohé o autorovi, předem odhadnout hloubku jeho následujícího textu a tím pádem si ušetřit spoustu času.
Kdysi jsem měl vzácnou příležitost pozorovat vedoucího vydání (dnes asi editora?) při jeho nelehké práci spočívající zejména v krácení textů, které se bezpodmínečně musely dostat na stránky zítřejších novin. Inteligentně konstruované zprávy krátil poměrně snadno, odzadu; profesionálně udělaná zpráva se totiž dá, když je nejhůř, odzadu krátit až na první tři, dvě věty. Horší už je to se všemi těmi zamyšleními, úvahami, komentáři, úvody interview, kurzívami, poznámkami a dalšími povídavými útvary. "Všimni si, že většinou se dá škrtnout první věta, nebo dokonce první odstavec, a vůbec nic se nestane," doporučoval starý praktik.
Všiml jsem si. Měl pravdu. Což ale vůbec neplatí o shora uvedených příkladech. O shora uvedených Pánech Autorech.

(Psáno pro Virtually)