Pan Horáček dostal nejvyšší výplatu ve svém životě. Vysázel dlouhou řadu tisícikorun na stůl a čekal na obdiv své ženy. Ta místo toho sáhla do kabelky a vysázela na stůl také dlouhou řadu tisícikorun, která byla jen o kousek kratší.
"Páni!" řekl pan Horáček užasle. "Tolik peněz najednou jsme nikdy neměli!" Vzal ženu do náruče a zatočil se s ní po kuchyni. "Co s nimi budeme dělat?"
Paní Horáčková mu dala pusu. "Uděláme si hezké vánoce! A ještě nám zbude dost, abychom mohli uvažovat o dovolené u moře!" Znovu ho políbila a zadívala se na něho tak, jak se na něho dívala pokaždé, když chtěla, aby ji odnesl tam, kam ji v mládí chtěl nosit pořád. Tehdy moc nechtěla, teď zas moc nechtěl on.
Pan Horáček ji tam neodnesl. Postavil ji na zem a pohladil po tváři. "Bude to báječný rok! Náš nový ředitel vyhrabal firmu z dluhů a poprvé jsme dostali opravdu velké odměny!"
Paní Horáčková chtěla něco říci o úspěších podniku, v němž pracovala, ale zazvonil zvonek.
Za dveřmi stáli dva pánové a ukázali průkazy ministerstva financí. "Pozvete nás dál?" Jeden byl vysoký a plešatý, druhý menší v klobouku a s neupravenými šedivými vousy.
"A-ano," řekl pan Horáček a neochotně je pustil dovnitř. A doufal, že než je přivede do kuchyně, uklidí žena peníze.
Pánové se nezuli a šli rovnou do obývacího pokoje. Na kobercích za nimi zůstaly stopy, jaké jsou počátkem prosince obvyklé. Posadili se do křesel a zadívali se vyčkávavě ke kuchyni.
Paní Horáčková si všimla stop na koberci a zamračila se. "Co si přejete?"
"Kávu," řekl ten menší. "K tomu mramorovanou bábovku pro mě a jablkový koláč s posýpkou pro kolegu. Bude to tak pokaždé, když k vám přijdeme na kontrolu."
Paní Horáčková pozvedla obočí a nadechla se, aby něco řekla, ale manžel ji předešel: "Vy k nám budete chodit na kontrolu?"
"Ano," řekl ten větší a zalistoval v notesu. "Každou druhou středu v devět třicet."
"Ale to je žena v práci! A já někdy spím po noční!"
Paní Horáčková dosud stála nadechnutá a z otevřených úst jí pomalu vycházel vzduch. Bylo na ní vidět, že nevěří očím ani uším.
"To není náš problém," opáčil menší úředník. "Zákon mluví jasně - v době kontroly musí být jeden z vás doma!"
"Ja-jaký zákon?" zeptala se paní Horáčková.
"O neziskových domácnostech. Vztahuje se na vás. Copak jste o něm neslyšeli?"
Pan Horáček zavrtěl hlavou. "Mluvilo se jen o neziskových nemocnicích!"
Vyšší úředník vzdychl nad jejich neznalostí. "Vždyť se o tom v parlamentu mluví víc než rok!"
"Ano," dodal druhý. "Vláda ho schválila na mimořádném zasedání dnes ráno. Hned poté, co se dozvěděla, že prezident večer -" odmlčel se a pohlédl na svého kolegu.
Ten za něho dopověděl: "…vypadl z okna pražského hradu."
Pana Horáčka se zmocnilo temné podezření. "Vypadl z okna?" zeptal se. "Jako Jan Masaryk?"
Menší úředník pokrčil rameny. "Možná. Vlastně - copak na tom záleží?" Vytáhl z aktovky objemnou obálku a podal ji kolegovi.
Ten ji rozlepil, vytáhl z ní stostránkový spis a položil ho na konferenční stolek. "To je vyhláška a pravidlech hospodaření neziskových domácností, kterou se budete od zítřka řídit. Do příští kontroly ji budete dokonale znát." Paní Horáčková chtěla něco říci, ale nepustil ji ke slovu. Sáhl znovu do obálky a vytáhl čtyři listy papíru. "Zde máte seznam věcí, které v příštích čtrnácti dnech musíte koupit. Jsou tam i adresy prodejen, kde je musíte koupit."
Pan Horáček se podíval na první položky v seznamu. "Některé věci nepotřebujeme. Proč bychom je měli kupovat?"
"V zájmu plynulého chodu národního hospodářství," odpověděl menší úředník. "Chcete přece, abychom se měli dobře, ne?"
Paní Horáčková vzala seznam a kroutila nad ním hlavou. "Proč bych měla jezdit nakupovat tak daleko? Když to mohu koupit v našem supermarketu a za lepší ceny?"
"Pokud nakoupíte věci na seznamu jinde, bude vám přiúčtována stoprocentní spotřební daň. Stejnou daň zaplatíte, když koupíte něco jiného, než je v seznamu."
"Co když mi dojde ocet? Nebo sůl? A vůbec tu nejsou vánoční dárky!"
"Zákon hovoří jasně!" řekl nekompromisně vyšší úředník. Zalistoval v notýsku a obrátil se k panu Horáčkovi. "Á, už to mám. Čím jezdíte do práce?"
Na panu Horáčkovi bylo vidět, že si připadá jako ve zlém snu. "Někdy autobusem, někdy vlakem," odpověděl bez uvažování.
"Od zítřka budete jezdit vlakem. Je to úspornější."
"Ale když dělám dvanáctky, jezdí jen autobusy! Kolem šesté večer vlaky nejezdí! To mám čekat čtyři hodiny na nádraží?"
"To je váš problém - zákon je zákon!"
Paní Horáčková se mezitím prokousala na konec seznamu. Když spatřila výslednou sumu, ukázala ji užasle muži. Ten na ni pohlédl a v jeho očích se objevilo ještě větší překvapení, než v nich bylo dosud. "Jestli bude i na druhém seznamu stejná částka, bude to víc, než vyděláme! Kde na to vezmeme?"
"To je váš problém," opakoval úředník. "Zákon je zákon!"
Horáčkovi spali tu noc neklidně a na to, co dělávali v ložnici, neměli ani pomyšlení. Když ráno pustili rádio, ohlušila je břeskná dechovka místo melodií, které byly po probuzení jako pohlazení. Pan Horáček si vzpomněl, jak si je ráno kdysi pouštíval z vysílání Hlasu Ameriky pro vojáky v Evropě, a uvažoval, co a jak rychle se v rozhlase změnilo. Ve zprávách o smrti prezidenta nebyla zmínka. O zákonu o neziskových domácnostech ano - jedna věta.
Ve vlaku někdo tiše sděloval sousedovi, že policie zatkla majitele firmy. Člověka, který privatizaci této firmy dostal v roce jedna jako stranický úkol. Pan Horáček seděl tiše a přemýšlel o tom, kolik úředníků bude muset ministerstvo financí mít, aby zákon fungoval. A také o tom, co myslel menší úředník tím mít se dobře - zda to má platit pro lidi nebo ministerské úředníky.
Ostatní cestující rovněž seděli tiše, jako by se báli promluvit. A byli šedí, jako bývali v letech před rokem jedna. Nechápal proč. Pochopil to, když vystoupil z vlaku: před nádražím byli muži v uniformách a s páskami na rukávech. Bylo jich překvapivě hodně.
Teď řeknete, že to není fejeton a že to, o čem se píše, není možné. A kdyby to bylo možné, nemohlo by to jít tak rychle. Můžete mít pravdu, ale vzpomeňte si, co říkal úředník z ministerstva - copak na tom záleží?

autor je spisovatel