Na filmový festival do Těšína jezdím moc ráda. A letos jsem jela dvakrát ráda, poněvadž ten loňský zmařil neblahý covid. V Těšíně „bez hranic“ se mi zatím pokaždé moc líbilo. I letos. Zhlédnu tam obvykle víc filmů než jinak za dlouhé měsíce, potkám kamarády, které jinak nevídám každý den, občas poznám někoho nového. Bývá to tak asi na každém festivalu, lidé se přece vracejí tam, kde se jim líbilo.

Filmů jsem zhlédla poměrně dost, i když výběr byl daleko širší. Všechny se ale promítaly jen jednou, takže se to nedalo stihnout, člověk přece nemůže být ve všech pěti kinech najednou. A taky se přiznávám, že bych asi nedokázala od deseti ráno dlouho do noci pořád jenom koukat na filmy, musím každý ještě strávit a trošku promyslet. Nejvíc se mi asi líbil loňský film Nová šichta o propuštěném horníkovi, který se přeškoluje na ajťáka. Režisér Jindřich Andrš mi v něm odpověděl na různé otázky, které jsem si kladla, když jsme se na něj s kamarádkou chystaly. A nejvíc otázek mi položil maďarský film z roku 2004 Nepochovaný o osudu Imreho Nagye. Když jsem vyšla z kina, diskutovala tam skupinka mladých lidí o tom, že Nagye při vyšetřování nebili – to přece bylo u politických procesů běžné, ne? Po chvilce usoudili, že možná v Maďarsku vypadaly politické procesy tenkrát jinak. Mně vrtalo hlavou něco jiného: jak by bylo možné, že by souzený při hlavním líčení vstal, aniž by ho k tomu vyzval předseda soudu, přecházel po soudní místnosti a něco povídal? Dobrá, to by se taky dalo přičíst tomu, že to v Maďarsku bylo jinak – ale že by odsouzenec přednášel své poslední slovo až po vynesení rozsudku? A že by ho dozorci nechali? To se mi nechce věřit.

To nejlepší na těšínském festivalu je ale právě to „bez hranic“. Zažila jsem to i letos, když jsme seděli v zámeckém pivovaru, povídali si a kolem nás bzučely hovory v češtině i v polštině. Na chvilku jsem se zamyslela a pak jsem spustila nové téma. Jenže polsky – a oba mí společníci byli Češi. Samozřejmě jsem se po první větě opravila, ale se zpožděním jsem si uvědomila, že by si toho mí kamarádi byli vlastně možná ani nevšimli. Byli jsme přece na polské straně, navíc oba polsky umějí.

Myslím, že tohle přelévání přes hranici, to, že na polské i na české straně snad každý rozumí oběma jazykům, svědčí o smyslu a významu festivalu. I o fantastickém přeshraničním porozumění a soužití. Autorka Šikmého kostela Karin Lednická by musela mít radost, popisuje přece – s pramalou radostí – pravý opak, rozklad lidských vztahů, který na Těšínsko vnesly dějiny, politika. Vzhledem k tomu, že na festival přijela taky, doufám, že to česko-polské soužívání a prolínání sledovala s nemenším potěšením než já. Já ho beru jako důkaz, že se od listopadu 1989 něco významného povedlo: obnovit vztahy, které bývaly právě takové, jaké tam vídám už léta. To není málo a trvá to dlouho. Díky, pořadatelé!

LN, 6.8.2021