Historie a politika psaná vítězi válek a voleb je vždy kýčem. Jen historky konkrétních lidí ji mohou polidštit. I tak se dá interpretovat poslední Kunderův román Slavnost bezvýznamnosti, který právě v těchto dnech vychází ve francouzštině, v níž ho autor napsal. Vydání je dárkem nakladatelství Gallimard k jeho 85. narozeninám, které oslaví 1. dubna 2014.

A loni vyšla v Německu a brzy i u nás kniha Floriana Illiese 1913, která pracuje s podobným fenoménem: bazíruje na udivujících detailech a konstelacích všeobecně známých událostí jednoho kalendářního roku.

Jedna z postav Kunedrova románu, Charles, čte ve vzpomínkách Chruščova, že Stalin vyprávěl svým spolustolovníkům příběh o křepelkách. Na větvi jich sedělo 24, on ale měl jen 12 nábojů, postřílel jich tedy polovinu, pak se vrátil třináct kilometrů zpět pro další náboje a postřílel zbytek. Nikdo z posluchačů nevěřil, že křepelky zůstaly sedět na větvi a čekaly, až se Stalin vrátí. Dělá si z nás legraci, mysleli si, ale odvahu říci to měli jen na toaletě, kde se cítili v bezpečí. Stalin je ale odposlouchával a hlasitě se těm "klozetovým oponentům" smál. Nikomu nesvitlo, že Stalin jen vyprávěl veselou historku, čas historek minul, vážnost Historie – utkaná z masakrů a morálních kýčů - ve dvacátém století všechny historky zastínila, jako to dělaly po celém Sovětském svazu Stalinovy pomníky. Prorocká scéna, píš autor.

Illies zase v knize 1913 mapuje den po dni průběh tohoto předválečného roku v celé naší civilizaci. Nový rok v New Orleansu oslaví jeden dvanáctiletý černý chlapec výstřelem z ukradeného revolveru. Výstřel je slyšet široko daleko, na místo činu se dostaví policie, dítě zadrží a předá do polepšovny. Chlapec byl podle autora nezvládatelný a vedoucí ústavu, který se jmenoval Peter Davis, si s ním nevěděl dlouho rady. Situace se zásadně změnila, když Louis od ředitele polepšovny dostal trubku. Davis to popsal následně: Chlapec, kterému dal do ruky trubku z bezradnosti, náhle ztichnul a zjihnul, skoro něžně uchopil nástroj, přiložil ho k ústům a jeho prsty, které ještě před nedávněm střílely z ukradeného revolveru, pohladily klapky. Z trubky se ještě v ředitelově pracovně ozvaly první teplé, ale divoké tóny, které si později podmanily celý svět. Ten chlapec se jmenoval Louis Armstrog a tak odpískal začátek nejkratšího století: Začalo v roce 1914 a skončilo v roce 1989.

Milan Kundera zase scénou o Stalinovi a Chruščovovi popsal začátek postžertovné éry, která bohužel dodnes neskončila.

Louis Armstrong se zřejmě instinktivně taky bál, když slavil s revolverem v ruce, jako se dnes bojí Milan Kundera, protože žijeme v epoše opakovatelných savců místo v epoše neopakovatelných lidí. Armstrong se ze svého strachu snažil vypískat a vyzpívat, Kundera se z něj snaží vypsat. Asi není náhoda, že se obě knihy, které oživují důležitost historek, objevují na trhu skoro ve stejnou dobu: kýč je totiž nudný, jde v něm vždy jen o diktát momentální potřeby vítězů.