Vědci tvrdí, že jsme bytosti fyzické, ohraničené a oddělené od ostatního světa povrchem naší pokožky, proto zbytek světa zkoušíme jako něco vnějšího, co je mimo nás. A právě to, že vše pozorujme zvnějšku, způsobuje, že větší část našich vyjádření je metaforická, pokud chápeme metaforu jako chápání a prožívání věci, vztahu či činnosti z hlediska jiné věci atd. Viz třeba věta: Investoval jsem do tebe spoustu času! Nebo: Krása je sociální kapitál.

Jindy zase používáme personifikaci a připisujeme lidské vlastnosti věcem, které lidskými nejsou: Inflace zrodila generaci, která myslí jen na peníze. Nebo naopak používáme nějaké neživé označení k identifikaci člověka: To kuře na paprice u okna chce platit. Lidovky ještě na tiskovku nedorazily. Saxofon má dnes chřipku.

Metaforický jazyk obzvlášť pestře zachází se slovem myšlenka: Myšlenky přinášejí nové plody. Úžasné myšlenky vyrábíme na běžícím pásu. Tato myšlenka se nedá využít.

Jindy zase ze stavu mysli, věcí či indispozice činíme naše společníky: Odjel na chalupu se svými myšlenkami a psacím strojem, ale nic nenapsal. Domenico se stradivárkami odletěli na konzert. Na turné se vydal i se svou chřipkou.

Zajímavější jsou metafory imaginativní: Láska je umělecké dílo vzniklé na základě spolupráce. A podle amerikých jazykovědců Lakoffa a Johnsona z ní vyplývají další metafory: Láska je estetická zkušenost. Láska vyžaduje sdílenou estetiku. Láska je vyjádřením toho, kdo vlastně jsme. Láska vytváří skutečnost atd.

Naopak bitevní a válečné termíny v metaforách používáme, popisujeme-li spor. Třeba říkáme: Odstřelil všechny naše námitky. Zaútočil na jeho postavení. Jenže představíme-li si jinou civilizaci s jinou kulturou, v níž se spory a polemiky neberou jako válka, kde nikdo nevítězí ani neprohrává, kde nejde o útok ani o obranu, v níž se polemika bere jen jako hra nebo dokonce jako tanec či zpěv, ocitli bychom se s naší metaforikou v koncích: nechápali bychom je, tak jako oni nechápou nás. I když právě advent, který začal, by měl být časem zklidnění, tedy vykročením do času, kdy spory nejsou válkou. To by ale, bohužel, znamenalo vykročení do jiné kultury a toho už zřejmě nejsme schopní. Advent je tedy možné dnes vnímat snad už jen jako pozdní pokus církve nás upozornit na jiné vnímání vnějšího světa, od kterého jsme odděleni naší pokožkou i naší kulturou, v níž advent se stal pro většinu pouze časem nákupní horečky. Metaforicky řečeno: Advent jsme postavili na hlavu. Vědec by prohlásil: Světu rozumíme skrze své interakce s ním. Konvenční obrazovou metaforu používáme pro zvýraznění absurdity. A my bychom řekli: Sedli jsme na lep byznysu.