Jistě to znáte. Není nic strašnějšího, než pustit si rádio a slyšet nějakého zpovídaného nešťastníka vydávat za každým třetím až šestým slovem zvuk „ééé“. Je to neskutečně rušivé a rozostřuje to vaši pozornost. Po chvíli jste už zvědavi pouze na to, kdy přijde zase nějaké další „ééé“. Navíc to zavání téměř podvratnou činností, protože rozhlasové médium by mělo naopak pěstovat a střežit tu nejvyšší prakticky možnou kulturu hlasového projevu našeho jazyka. Stručně řečeno, jde o vyjadřovací zvěrstvo, které se v poslední době rozmáhá zvláště ve veřejnoprávních stanicích tzv. mluveného slova.

Vždycky jsem se domníval, že lidem, kterým to rychle mluví, to také rychle myslí. Jenže tento jev svědčí spíše o pravém opaku. Onen zpovídaný nešťastník si právě tímto způsobem prodlužuje čas na formulaci dalšího pokračování své, často velmi kostrbaté věty. Čili mu to vlastně myslí pomalu.

Přivedla mě k tomu jedna nenadálá vlastní zkušenost. Ačkoli normálně nikdy neéám, jednou se na mně po nějakém vyčerpávajícím rockovém koncertě vrhnul reportér a zavalil mě palbou dobře připravených otázek. Byl jsem unaven a nejraději bych se už viděl v nějaké útulné hospůdce, když z mých mluvidel, samozřejmě k mému naprostému zděšení, začalo po každých několika slovech vylézat ono nešťastné „ééé“. Tak takhle to tedy je, řekl jsem si tehdy. To „ééé“ z vás leze, když vlastně nevíte, co máte říct.

Tohle mě přinutilo přehodnotit svou teorii o tom, proč slyšíme tolik éáků například na ČRo Plus. Je to vlastně docela prosté. Redaktoři či moderátoři si většinou k rozhovorům vybírají hosty, o kterých předpokládají, že jejich názory budou alespoň částečně souznít ať už s názory jejich vlastními, nebo s názory naoktrojovanými vedením stanice. Často to bývají pro jistotu jejich osobní známí. No a protože takový host nechce svému redaktorovi komplikovat kariéru, tak se usilovně snaží strefit se do předpokládaných odpovědí, ale protože tohle je mnohdy náročné na hlavu, začne zcela přirozeně a většinou docela spontánně éat.

Co horšího, éání je navíc prudce nakažlivé. Už jsem slyšel redaktorku, která s předchozím hostem nezaéala ani jednou, že po vstupu dalšího účastníka do diskuse, tentokrát asi rozeného éáka, začala náhle sama od sebe éat také. A ze studia se do éteru jako blesk z čistého nebe šířilo v tu chvíli duo éáků. To už jsem nevydržel, natáhl ruku a přeladil na jinou stanici. Zatím mám ještě zdravý pud sebezáchovy.

Z toho všeho by měla vyplynout nějaká dobrá rada či poučení. Zde je. Vážení vedoucí různých pořadů stanic mluveného slova. Nechcete-li, aby se vám lidé smáli, což se pak snadno přenese i na obsah toho, co vysíláte, zaveďte nějaké testování svých pečlivě vybíraných hostů na éání ještě před tím, než je pustíte do vysílání. Ovšem budete riskovat, protože pak by se vám mohlo snadno stát, že se ze stanice mluveného slova stane stanice mluveného mlčení. Ostatně ani tohle by v mnoha případech nemuselo být až tak špatné. To víte, něco za něco. Život je už takový. Lidé se vám pak určitě nebudou smát a možná vás začnou jen litovat.