Má-li člověk příležitost něco pochválit, měl by to udělat – a já ji mám. Z moskevského letiště Šeremetěvo, které jsem kdysi pohaněla, se už člověk nemusí do Moskvy otravovat dvě hodiny autem v nekonečných zácpách a nemusí po nikom chtít, aby pro něj jezdil (a ztrácel čas). Přímo z letiště už jezdí do centra Moskvy každou půlhodinu vlak třeba k Běloruskému nádraží, takže stačí obejít obří Šeremetěvo (což byste k autu museli taky) a za pětatřicet minut jste v centru. Kam se hrabe náš městský autobus z pražské Ruzyně!

Na večerní procházku po Moskvě nebylo zrovna moc počasí, bylo kolem nuly a trošku padal sníh, ale my jsme stejně kousek cesty projít museli, poněvadž jsme chtěli vidět vernisáž fotografické výstavy Ikony 90, tedy devadesátých let. Kdyby chtěl někdo zas jednou vidět Moskvany pohromadě, měl tam k tomu výtečnou příležitost. Příslušná galerie sídlí v někdejší továrně na čokoládu Krasnyj Okťabr na břehu řeky Moskvy, šikmo proti obnovenému chrámu Krista Spasitele. Čokoláda se vyrábí mimo Moskvu a v původní továrně je velké kulturní centrum, kam se vejdou i všelijaké nekomerční projekty.

Výstava byla zajímavá (projevy jsme naštěstí nestihli) a pro lidi, kteří jsou v ruské kultuře zběhlejší než já, musí být velezajímavá. Je velikánská a na stěnách se střídají fotky téměř už zapomenutých veličin popkultury devadesátých let se snímky lidí, kteří v ruském kulturním a společenském životě dodnes hrají prim. A bylo opravdu zábavné porovnávat lidi na fotografiích s reálnými návštěvníky, kterých bylo v několika velikých sálech tolik, že bylo občas obtížné se prodrat k fotografii, na niž se člověk chtěl podívat zblízka. Móda se změnila, účesy se už nosí jiné, ale lidé – i Moskvané – jsou v podstatě pořád stejní a pozorovat slavnou osobnost, jak pózuje před vlastním skoro dvacet let starým portrétem a komentuje ho pro rozhlas či televizní kameru, mi připadalo k popukání. Jsme ješitní, my lidé.

Kdybych byla galeristou, byl by to pro mne mocný podnět: moc ráda bych totiž viděla podobnou výstavu českých ikon devadesátých let – určitě by se tam odehrávalo totéž a bylo by to pro mne o to zajímavější, že bych nemusela naklánět nos k popiskům fotografií, protože bych všechny znala. No – skoro všechny, určitě by se totiž našla řada hvězd z devadesátých let, které jsem nikdy neviděla a o nichž jsem nikdy neslyšela. V moskevské galerii to bylo podobné. U většiny snímků bylo jasno, ale u některých se návštěvníci, zvlášť ti mladší, ptali: „A kdo to vlastně byl?“ Paní móda je přelétavá, někdo je na výsluní pořád, jiný shoří jako létavice a zbude z něj jen ta fotka na výstavě a vzpomínka hrstky lidí. Zda to opravdu záleží na kvalitě jeho tvorby, se neodvážím soudit.

Když jsme se dost vynadívali na exponáty a návštěvníky, vyšli jsme na nábřeží. Sníh už přestal padat a na temně modrém nebi visel měsíc skoro v úplňku. A za úplňku se, jak vědí čtenáři jistého slavného románu, může v Moskvě klidně stát skoro všechno. V Praze ostatně také.

LN, 18.3.2011