Má to nějakých sto čtyřicet stran, dohromady, ale protože se dneska všichni spíš koukají na televizi, tak jste radši hned v úvodním příběhu (a snad svébytně) parafrázovali finále filmu Kill Bill.

V jiné povídce zachycujete jednu ze svých marných lásek, ale má to kvalitní zápletku, to zase ano, a pojmenovali jste to Pověstná Ivana, dejme tomu, a sami tam vystupujete jako Lorenc. S rukopisem jste přišli do Paseky, což je nakladatelství v Praze založené kdysi váchalovcem Ladislavem Horáčkem.

„My to možná vydáme, ale jak se to bude jmenovat?“

„Kill Bill a pověstná Ivana,“ vypálíte ihned jako Quentin Tarantino. To si každý koupí! prolétne vám pošetile hlavou, tak jako střela z minometu : -).

„To je špatný titul.“

„Pročpak, propána?“

„Víte, máme edici, kam vaše povídky bryskně vřadíme, sokolíku, je ale zvykem, že v názvu každé knížky v té edice se musí vyskytovat slovo vražda.“

„Cože?“

„Nebo zabít. Nebo vrah. Nebo Smrt. Prostě něco takového.“

Chvíli mlčíte.

„Ale viděli jste film Kill Bill?"

„Kdo ale myslíte, že dnes hlavně čte krimipovídky? Snad diváci Kill Billa?“

„Máte pravdu, ti asi sotva. Ale kdo tedy?“

„Důchodci. Ti to čtou, ale víc, když je v titulu jedno z těch slov."

"Vážně?"

"Důstojně. Máme to vyzkoušené léty praxe, věřte nám.“

Soptíte? No, vy byste soptili, ale já se dlouze zamyslel a vychrlil: „Tak by se to možná mohlo jmenovat Zločinný život pověstné Ivany, hm. Nebo mám jen o málo horší název: Pistole pana Lorence. Počkat, chcete obzvlášť provokativní titul? Co výzvu? Zavraždi Lorence!“ Odmlčel jsem se. „Nebo titulek, který nikoho neurazí: Tucet vražd zadarmo. Znovu jsem se odmlčel a sarkasticky dodal: „Anebo úplně neadekvátní? Zasvištění nože!“

„Mhm. Máte ještě něco?“

„Jo. Pojmenování, které dosvědčí, že se autor snažil, i když asi marně: Vraždy z pilnosti.“

„Ještě něco?“

„Titul, co si to sype vyloženě s dobou: Úspěšný ve vraždění.“

Zívnutí. „Pokračujte!“

„A co záhadný titul? Již máme vraha!“

„Ale co když budou mít čtenáři za toho mordýře vás, když budete – přece - napsaný hned vedle... He? Ženy dostanou strach.“

„Myslíte? Tak bych měl v záloze i grossovsky upřímný titul, kterým se autor přizná, že ne ve všech povídkách půjde rovnou o hrdelní zločin: Nemusí to být vždycky vražda.“

„Hm, hm, vy jste, člověče, číman. A dál?“

„Poslyšte, z mého hlediska... byl stejně nejlepší ten Zločinný život paní Ivany.“

„Snad Zločinný život pověstné Ivany, ne? Člověče, vy nevíte, co chcete, anebo.., víte co? Vypadněte. My už si nějaký titul vymyslíme sami.“

Vypotácel jsem se, doma padl do postele a zdál se mi strašný sen. Nakladatelství Paseka vydalo mou knížku pod zcela nepochopitelným názvem! Zněl Mlčení Marvina Harkinse a já měl jako obvykle předčítat na květnovém knižním veletrhu - na Výstavišti. Okolo stánku se tísnili tři lidé, otevřu tedy své dílko a na první straně vidím i název. Listuji dál, listuji, ale dál už není nic. Bílo. I listoval jsem stále rychleji a už jako šílený a až do konce, ale ta knížka byla opravdu úplně bílá. Jako pole pod sněhem. I úplně prázdná. Sto a čtyřicet stránek nepotištěného papíru.

Už jsem se chtěl zhroutit, když se však mé oči přece konečně zachytili spásné větičky na úplně poslední straně vpravo dole.

„… a potom Marvin zakašlal.“

Převzato z časopisu Tvar