Laskavá čtenářka mých fejetonů si tentokrát přeje něco opravdu kriminálního. Ale aby v tom, proboha, nebylo moc krve a mrtvých! Jelikož náš zákazník je náš pán, v daném případě dokonce má vlastní paní, nutno vyhovět. Takže tu je onen příběh.

V šedesátých letech minulého století byl ve městě tehdy okresním pouze jediný bankovní dům, spořitelna. Ta sídlila na náměstí v důstojné budově z první republiky ozdobené v průčelí čtyřmi sochami a na svém boku, v úzké uličce, zřídila schránku, do které všechny místní socialistické provozovny každý podvečer odevzdávaly svou denní tržbu, jak kázal tehdejší režim. Nad schránkou v temné uličce dokonce nainstalovali silnou lampu, kvůli bezpečnosti. Každá provozovna pak dostala jednoduchý klíček od plechových dvířek schránky, které se prostě odemkly a do temné díry byla vhozena plechová dóza (jakýsi minitrezor) s tržbou a lístkem, od koho vlastně ty peníze jsou. Dóza se poté propadla kamsi do hlubokých útrob spolehlivého podzemí banky. Takhle to fungovalo bez nejmenších problémů několik let.

A zas přišla zima se svým brzkým ztemněním, mrzlo jak v Rusku a po šesté večer se začaly dostavovat prodavačky socialistických provozoven s tržbou. V uličce vedle plechových dvířek do sklepa banky a pod silnou svítilnou tentokrát stál chlapík ve všeobecně známé uniformě závodní stráže a s poukazem na ona dvířka s úsměvem oznamoval: „Dámy, porucha. Dneska sem, do pytle.“ A u nohou měl pytel s trikolórou, jaké má – i tehdy měla – pošta pro transport peněz. Všech sedmadvacet unavených a prokřehlých prodavaček (vedoucích prodavaček či jejich zástupkyň) mu dózy s penězi rovněž s úsměvem do pytle odevzdaly, s hlubokým pochopením pro to, že když je bordel všude, proč by se taky nemohla porouchat schránka. On posléze pytel s penězi převázal a někam s ním odešel.

Druhý den odpoledne se policii (tehdy orgánům Veřejné bezpečnosti) dostalo sedmadvacet významně rozdílných popisů onoho muže. Shodovaly se pouze v jediném: že mu mohlo být k padesáti, byl velice slušný, usměvavý a vůbec takový sympatický.

Jak jsem si ověřil, dodnes nebyl vypátrán. A vás, kteří jste dočetli až sem, si dovoluji upozornit: Všimněte si, že se vůbec nestřílelo, dokonce ani zbraní nevyhrožovalo, žádné kukly přes hlavu, kravál, automobilové honičky, krveprolití, mrtví atakdále, kdepak. Nic takového. Bylo to všechno provedeno čistě, poklidně, dokonce s vlídnými úsměvy, no prostě: po česku! A je možné, dokonce pravděpodobné, že o muži s poštovním pytlem u nohou by se dnes u nás říkalo, že to byl správný člověk ve správné chvíli na správném místě.