„Jó, starý dobrý časy! Deset deka salámu – to bylo salámu!“ Psychologové tomu výstižně říkají vzpomínkový optimismus. Zapomínáme na to špatné nebo nám to už nepřijde tak zlé, jako tomu tehdy bylo. Kdyby neexistoval tento milosrdný mechanismus, kdy mozek čas od času uklízí přebytečná data, zbláznili bychom se dříve či později. Vzpomínky pak vyvstávají jen v těch světlerůžových barvách. Tedy většinou.

Kdysi jsme, brácha a já, vzpomínali na to, jak báječně chutnaly vdolky naší babičky, vdolky pečené nasucho přímo na plotně a pomazané hruškovými povidly. Když to slyšela maminka, řekla, že ve špajzu hrušková povidla jsou, a tak si ty vdolky můžeme hned udělat. Zadělala těsto, utvořila z něj několik placek a dala je na horká kamna. Prozíravě však vedle rozehřála tuk a ostatní vdolky začala smažit. Co k tomu dodat? Ty suché, i když s dobrými povidly, jsme jen ochutnali, zbytek hodili psovi a dali přednost těm smaženým s báječnou maminčinou švestkovou kleverou s kopečkem jogurtu místo nedostatkové šlehačky.

Zvláštní pozornost si zasluhuje ovoce. To současné je oku lahodící, avšak chuti žádné, snad i vitamínů prosté. Je však k dostání po celý rok. My starší zase pamatujeme ovoce aromatické a sladké. Tedy, pokud jsme měli vlastní zahrádku nebo štědrého souseda. Protože na trhu bylo ovoce jen zcela výjimečně a pouze v době jeho zrání. Bylo také velmi drahé; vzpomínám si, že třešní jsme kupovali obvykle tak deset až dvacet deka a pokud jsme sehnali broskve, dostaly je především děti, sami jsme si je dopřáli poněkud méně často.

Někdy také můžeme slýchat, že dříve byly potraviny chutnější a hodnotnější a zapomínáme na to, jak jejich nabídka byla doslova ubohá. Sehnat správné maso na obyčejný vepřový řízek byla jen náhoda. Tak se obalovalo kde co, salám, celer, houby nebo sýr. Nebylo to špatné, mnohdy dokonce chutnější než vepřové, nicméně poctivý řízek je poctivý řízek, citelně chyběl a nic ho nenahradilo. Tomu, že se mýlíme, když tvrdíme, že dříve bylo jídlo lepší, nasvědčuje fakt, že existuje onen vzpomínkový optimismus, a dokresluje to příhoda se suchými vdolky. Tehdy jsme také říkali „copak vo to, se žrádlem je to dobrý, ale s jídlem je to bída“.