Krátce za sebou zemřeli dva různorodí mistři pera. Možná je to i příležitost oprostit se na chvíli od bezmezného optimismu, abychom se k němu zase mohli vrátit...

Jan Balabán psal knihy, výborné, ale Ladislav Verecký kromě knih tvořil hodně i do novin a možná bychom se na tohle médium mohli po jeho náhlé smrti na chvíli podívat i úplně bez iluzí.

Pokud umíte číst knížky (a nikoli jen ty Balabánovy), ještě to vůbec neznamená, že zvládáte i četbu denního tisku, a tak poslyšte, jak na to. Sice zůstává realitou, že lépe než já již radí třeba takový expert jako David Gruber, nicméně toto zase bude stručnější. Přitom ale také o duševní hygieně.

Existoval kdysi spisovatel jménem S. S. Van Dine a šlo o autora detektivek a mj. románu Vyvraždění rodiny Greenů. Jak jsem se dočetl, tento pán nebyl mistrem oboru hned, ale teprve když se nervově zhroutil, patrně z přepracování, po čemž mu jeho lékař šalamounsky doporučil nějakou "jednodušší duševní práci". A co S. S. Van Dine na to? Ehm, onou terapií se mu staly právě detektivky, které obdobně jako u nás Josef Škvorecký zprvu jen vyhladověle louskal na lůžku, ale brzy již chrlil i sám.

Nezastavitelným chrličem jako třeba Gardner anebo Simenon nicméně nebyl a hned v začátcích dokonce došel k jistému pozoruhodnému závěru, za který mu švédská Akademie možná měla přiklepnout Nobelovu cenu. "Typů detektivních šarád vlastně existuje jenom šest," vydedukoval S. S. Van Dine a pravda, napsal pak až do smrti rovný tucet románů, ale jak znalci dobře vědí, druhá šestice je skutečně nepoměrně slabší a odvozená.

Ale to už příliš odbočuji a podstatné pro úvahu bude, že S. S. Van Dine stvořil i dalšího "Velkého detektiva" v řadě jménem Philo Vance a že Vance na jednom místě ledabyle prohodí: "Strašně nerad čtu noviny."

Skutečně si tak během pátrání posteskl a ta poznámka mi od té doby občas vrtá hlavou. Jak to myslel? A jaké problémy vlastně s novinami vznikají?

Odpovím i díky vlastní zkušenosti. V dětství jsem čítal babiččino Svobodné slovo, ale jak! Důstojně jsem ho pokaždé prolistoval na kuchyňském stole, nicméně i rychle - a přesně jsem už předem věděl, která rubrika mi bude stát za přečtení nebo dokonce vystřižení (a vlepení do trhačky). I vystříhával jsem... a lepil, ale ostatní?

Nudná šeď. Ignoroval jsem tu plochu. Pravda, plynula teprve léta sedmdesátá a pokud dnes zajdu do vědecké knihovny a vyhledám dotyčná čísla, zjistím nejspíš, že jsem se zase tak moc nemýlil, jenže to nic nemění na tom, že tam byly bezvadné články Jana Lukeše anebo rubrika Kvítko Ondřeje Suchého.

Roky plynuly, svět nás ušpinil a hle, noviny jsou náhle komplikovaná soustrojí. A jak tedy na ně, když se den co den utvářejí z takového množství různorodých textů? To je otázka, ale v podstatě vyvstávají tři varianty obtíží.

A: Přílišná mnohotvárnost.

Ta je i důsledkem rozsahu, vždyť na Západě mívá jediné vydání i stovky stran různorodého počtení, v důsledku čehož jsme nuceni

a) stále "přepínat" hlavu

b) vybírat si

c) "přepínat" ze čtení zevrubného na čtení povrchnějším stylem

B: Banalita

Řada zpráv neobstojí nejen s odstupem, ale už "na místě". Je sice pravda, že to, co bude banalitou po letech, jí nemusí být dnes (jak možná platí i pro lásku), dotyčná banálnost ale obvykle bývá totožná s aktualitou a není snadné jen tak číst a oddělovat zrno od plev a skutečné informace od zrovna tak skutečných aktualit!

C: Zlo

A bodem C jsme u meritu věci. Nebo snad ne? Ano, možná detektivu Vanceovi vadila na novinách i absence systému a ona nutnost stále přepínat hlavu a přeskakovat od muže, co skočil z mrakodrapu na burzu a zase k požárům. To je pravda. Možná. Já si však myslím něco jiného, a právě proto, že Vance potíral konkrétní a individuální zla, štvalo ho možná nepostižitelné zlo globální. A to z novin přímo crčí a žijeme-li už určitou dobu a naučili jsme se noviny skutečně číst, zvedne se nám občas malinko žaludek. Ne snad? I zpráva na prvý pohled pozitivní skrývá přece často zlou a znaven tím vším, chci jen smrt a klid! volal by i v tomto století William Shakespeare.

Jen nevidět, jak žebrá poctivec, jak pýchou dme se pouhý parazit,
jak pokřiví se každá čistá věc, jak trapně září pozlátko všech poct,
jak dívčí cudnost brutálně rve chtíč, jak sprostota se sápe na slušnost,
jak blbost na schopné si bere bič, jak umění je pořád služkou mocných,
jak hloupost zpupně chytrým poroučí, jak prostá pravda je všem prostě pro smích,
jak zlo se dobru chechtá do očí.
Znaven tím vším, já umřel bych tak rád,
jen nemuset tu tebe zanechat.

Možná byli Balabán a Verecký z toho všeho taky unavení a možná nebyli, ale my jsme si posteskli a znovu se vzchopíme.