Byla to nějaká strašná klukovina, která malého Jirku Dvořáčka připravila o pravou ruku. Jeho pravačka od toho tragického okamžiku končí pahýlem těsně nad zápěstím, který Jirka, vždy čisťoučce oblečený, ukrývá v rukávu.

Jednou ho potkal pan Krauskopf, nový ředitel hudebky, tehdy Lidové školy umění, který se teprve nedávno přistěhoval, a ptal se, cože to v rukávu schovává. Zaražený Jirka si rukáv povytáhl a teď se zas pro změnu zarazil pan ředitel. Ale rychle se z vlastní trapnosti vzpamatoval a řekl Jirkovi, ať za ním odpoledne přijde s tatínkem do školy, že jim něco moc pěkného chce ukázat. Jirka vysvětlil, že tatínka nemá, a že tedy přijde s maminkou. A opravdu přišli.

Po obřadném uvítání jim pan ředitel ukázal slibovaný zázrak. Úplně nový, třpytící se lesní roh z Kraslic. Jediný žesťový nástroj, jehož ventily se ovládají prsty nikoli pravé, ale levé ruky! Kdežto pravá je stále schována v onom velikém trychtýři, aby tu více, tu méně kryla vycházející proud vzduchu a tím umožňovala vznik dalších a dalších tónů. A k takovému krytí proudu vzduchu dokonce nejsou nutné ani žádné prsty.

Pan ředitel pak všechno předvedl názorně. Zahrál kousek známé písně Už troubějí a sdělil, že škola by Jirkovi nástroj zapůjčila a učil by ho on sám, osobně, a to zcela zdarma. Maminka, ustaraná dělnice z místní pekárny, tedy pracující výhradně v noci, měla slzy v očích, neříkala nic a jenom panu řediteli tiskla obě ruce, pan ředitel byl z toho všeho už také naměkko, honem je vyprovázel ke dveřím a Jirkovi oznamoval, že začnou ihned, takže se má dostavit do první hodiny už zítra v pět.

Teď už je z Jirky Dvořáčků velký mužský. Jediný hornista Amatérského symfonického orchestru, naprosto spolehlivý a s krásně lahodným tónem. Sedí hned vedle tesařského mistra a trombonisty pana Holíkovského, kterému chybí na pravé ruce ukazováček, takže hraje na trombon tahový, kde není ukazováček nutně zapotřebí.

Ano, hudba dokáže být milosrdná.