Převaluji si v hlavě vzpomínku z minulého týdne a v tom ufňukaném počasí mi připadá skoro neuvěřitelná. Projdeme od silnice pod stromy a v letním slunci zazáří uprostřed zeleného trávníku bílý dům. Věděla jsem předem, že jedeme do Osíku do Bílé galerie, ale i kdybych to nevěděla, uhodla bych, že je to galerie. Vystavuje tam Zdeněk Sýkora. (Teď mě časy zmátly – může se říct „vystavuje“, když umělec před několika dny – ale už po zahájení své výstavy – zemřel? Čeština má všelijaká úskalí!) Dům je působivý a krásný, po cestách po venkově bych skoro ani nevěřila, že v dnešní době lidé v Česku takové stavby ještě navrhují a stavějí, ale viděla jsem to na vlastní oči.

To hlavní ale čekalo vevnitř, a kupodivu to nebyla výstava, nýbrž galerista pan Janda. Vlídným tónem začal vyprávět, proč je budova taková, jaká je, a vůbec přitom nešlo o vzhled. Vysvětlil, že stavba má především sloužit svému účelu – v tomto případě přechovávání papírů, konkrétně grafických listů jeho zesnulé maminky, malířky a grafičky Ludmily Jandové. Pak obšírně vysvětlil, jak se bez chladících rozvodů vzduchotechniky povedlo zajistit v galerii stálou teplotu a vlhkost. Šla mi z toho hlava kolem a pod měkkým hlasem pana Jandy jsem přemítala, proč takovou věc zvažoval a pak sháněl informace a odborníky právě soukromník – proč tak nečiní, anebo činí jen výjimečně veřejné instituce. Každý kovaný pravičák by mi vpálil jednoduchou odpověď... Jenže já dávám doktrinářům nerada za pravdu, a odpověděla jsem si sama: protože galerii stavěl z lásky.

Musela jsem za chvíli vyjít ven, neboť jsem měla pocit, že jsem ve svatyni, a byla jsem z toho rozpačitá. Myšlenka, že někdo postavil dům, v němž uchovává dědictví, a zároveň toto dědictví skenuje a zpřístupňuje na webu („... nejdůležitější přece nejsou peníze, které bychom za to dostali, ale to, aby se lidé mohli podívat...“), mne tak nadchla, že jsem si začala připadat strašně nedokonalá. Pár metrů od silnice byl klid, jen opodál se pásla bílá ovce. K dovršení celé té ušlechtilosti přeletěla kolem mne dobře koordinovaná dvojice motýlů – pochopitelně bělásků. Rychle pryč! říkala jsem si. Než se pod tím omračujícím dojmem sesypu. Odjeli jsme do sousední Litomyšle a šli jsme do Portmonea, kde jsem ještě nebyla a kde jsou malby Josefa Váchala restaurovány a uchovány se stejnou láskou a pietou. Před pošklebky Váchalových skřetů a démonů jsem trochu pookřála, před pekelnými mocnostmi se asi umím bránit líp než před silou a nárokem skutečného dobra. A ta postel! Jak ráda bych se jednu noc vyspala v té váchalovské posteli! Neměla jsem ale odvahu se zeptat, jestli by mi to dovolili, umělecká díla se zřejmě pro běžné vrtochy všetečných turistek používat nedají. A potom, šeptal mi jeden z ďáblíků do ucha – co by se ti v ní asi tak mohlo zdát? No a co?! odmítla jsem ho. Sen je jen sen, probudíš se, je den, a v nejhorším případě, kdyby mě váchalovské sny vystrašily k smrti, můžu zajet znovu do Osíku a tam hned pookřeju.

LN, 22.7.2011