1.

Chtěl jsem kdysi omylem pracovat v jedněch novinách, protože jsem ještě věřil, že můj žaludek snese víc. Nechal jsem to bohužel dojít až příliš daleko, takže mě šéf dotyčného pražského deníku pozval i na pohovor. Tento pohovor měl začít v 11.30 hodin a já vstoupil do budovy pět minut předtím. Uviděla mě recepční a šéfovi deníku zatelefonovala, načež mi řekla: "Pane Fencl, musíte počkat pět minut.“

Sedl jsem si a po čtyřech minutách někdo té recepční, která seděla pět metrů ode mne, zatelefonoval, načež oznámila příjemným hlasem ke křeslu, ve kterém jsem stále ještě váhal: „Tak ještě pět minut, on se pan Kokoška se omlouvá.“

Naprosto mi to nevadilo, protože jsem prostě chápal, že si tady nebudu moci psát, co budu chtít, ale že budu psát to, co bude chtít majitel deníku. Anebo se pletu? Anebo je to tak všude?

Dnes bych řekl (ona jsou to totiž léta, co jsem se ucházel), že je to tak samozřejmě všude a vždycky bylo, že to ani jinak být nemůže, ale někde je to samozřejmě horší a někde úplně tragické. Třeba v Lidových novinách to ujde.

2.

Jsem zvyklý čekat, na jednu dámu jsem jednou čekal deset let a byla to samozřejmě asi chyba, ale mohlo by mě omlouvat, aspoň v dámském směru, že jsem byl mladší. Když jsem na ni čekal. Dneska jsem taky mlaďoch, je mi pětačtyřicet, ale občas už mě napadne, kolik sil budu mít v pětašedesáti. Tomu pánovi, který vstoupil do budovy, mohlo být pětaosmdesát! Odhadl jsem ho okamžitě na bývalého zaměstnance. Druhá možnost? Občan, kterého deník nedávno očistil od nekalé pomluvy. Tak či tak nesl obrovské hrozny.

Potom ty hrozny začal i rozdávat, to byl hotový starý Řím. Nejdřív dal jeden dívce v "Inzerci“, potom poskytl druhý hrozen druhé dívce v "Inzerci", konečně podal hrozen tři samotné paní recepční. Jak podával, pohyboval se ale dost pomalu a skoro jako na kolečkách, jako ten robot z Hvězdných válek. Všichni se tomu usmívali, anebo ne tomu, děkovali mu, chovali se mile a nakonec přišel shora vysoký a vlídný redaktor.

„Bohužel mám uzávěrku, pane Babický, a letím. Ale děkuju.“

Vzal si taky hrozen, baštil ho rovnou, kdo by nebaštil, a vracel se tam nahoru, pochopitelně, a ten pán zatím pomalu sestupoval po schodech dolů, až otevřel dveře a zmizel nám z očí navždycky. Za celou dobu rozdávačky uplynulo i deset minut mého čekání, načež jedna ta dívka řekla:

„Taky mohl přinýst čokoládu.“

„Ale dej pokoj, po tý roste zadek,“ napomenula ji druhá.

„To nevadí!“

„Holky!“ okřikla je recepční.

A tak jsem si zapamatoval, co mám nosit. Čokoláda. Ale na druhé straně… Víte, znám i jednu prodavačku neprodejných cédéček, která i právě hroznem nepohrdne!

I když... I když co vím, co si tam při hudbě a hroznech o mně povídají už po deseti minutách?