Je tomu asi týden, kdy jsem se optal svého starého přítele, co má v úmyslu dál podnikat, když svou překladatelskou živnost úředně ukončil, a on - jako vždy při takových mých skoro dotěrných otázkách - se usmál a pravil, že má v úmyslu se věnovat lásce. Chvilku mě pozoroval, jak se na jeho překvapující odpověď budu tvářit. Tvářil jsem se zdvořile, avšak asi jsem se nevyvaroval výrazu prozrazujícího, že pochybuji o úspěšnosti profesorova záměru. Podle starého pořekadla má sice platit, že láska kvete v každém věku, a taky jsem slýchával, že přece muži nestárnou - ovšem vzhledem k jeho nedávným osmdesátinám...

Pana Štajnfesta moje stěží utajované pochyby rozesmály. „Ale co vás to, kolego, napadá,“ podotkl, „vždyť jsem vdovec a nebudu si kazit krásné vzpomínky. Lásce se budu teď věnovat pouze písemně. Víte, někdy čtu v tisku, taky to slyším v rozhlase či z televizní obrazovky, že dochází ke zprimitivnění jazyka, že mladým lidem u nás dělá potíže, chtějí-li nahlas nebo dokonce písemně výjádřit úplně jednoduché věci, že vulgárnost jazyka se začíná považovat za normu. Říkám si: A čímpak se ti mladí mají řídit? Podle jakých vzorů se mají vyjadřovat, obohacovat svou slovní zásobu, pečovat o svůj projev? Chtějí mluvit na veřejnosti. Odpovídat ve škole. Diskutovat. Navrhovat. Přesvědčovat. Bez jazykové obratnosti a pohotovosti se nedá kloudně myslet, natož něco kloudného říct, vyprávět, namítat, odporovat, doporučit... A protože milostné záležitosti mladou generaci zajímají nejvíc, rozhodl jsem se, že toho využiju. Ukážu vám, milí holomci, jaké možnosti ve vyjadřování máme, například v dopise, který napsala dvaadvacetiletá svobodná žena svému staršímu příteli - důvěrnému příteli, to se rozumí.“

Příteli,

jsem sama; všechno spí, ale mně brání ve spánku to, že jsem byla s Tebou. Možná to byla největší událost v mém životě, možná to byl nejplnější, nejšťastnější okamžik; lepších dnů už nebude, nepřijala bych je.

To byl poslední polibek, se kterým jsem musela odejít, ale mezitím jsem myslela, že Ti budu naslouchat věčně. Když jsem projížděla alejemi a pod stromy, v jejichž stínu jsme se spolu procházeli, zdálo se mi, že se musím zachytit za každý stvol - ale zmizela známá zelená prostranství, v dálce se ztratily milé palouky, dávno zmizelo Tvé obydlí... Nezůstalo mi nic, kromě mého horoucího přání a slz v očích. Vzpomněla jsem si na všechno - jak ses toulal se mnou v nočním čase, jak ses usmíval, když jsem Ti hádala budoucnost z oblaků; budoucnost vypovídala ve prospěch mé lásky, ve prospěch mých překrásných snů; jak jsi se mnou naslouchal šelestění listoví, rozechvívaného nočním větrem, tišině široko daleko rozprostřené noci. A tys mě miloval, vím to; když jsi mě vedl po ulicích za ruku, cítila jsem z Tvého oddechování, podle Tvého hlasu, podle toho (jak to jen vysvětlit), co mě jakoby ovívalo - cítila jsem, že mi dovoluješ vstoupit do svého vnitřního nejtajnějšího života... Kdo mi tohle může vzít? Co ztrácím? O co jsem přišla? Příteli, vlastním všechno, co jsem kdy dostala. Ať bych šla kamkoliv, moje štěstí půjde vždy se mnou - bude mým domovem.

Psáno za deště, kdy mezi snem a bděním má duše zpívala druhý hlas větru a nepohodě. B.

Když pan Štajnfest dočetl svůj překlad slavného dopisu, chvilku jsme oba mlčeli. Nezeptal jsem se, kdo napsal ony řádky a v jakém původním jazyce - budu o tom přemýšlet doma, asi dnes v noci - a při naší příští schůzce mi snad můj starý, dobrý přítel poví, zda se nemýlím.

© Petr Kersch, Děčín, listopad 2014
petrkersch@karneval.cz