Když jsem letos na jaře navštívil výstavu artefaktů vybraných ze známé sbírky německého psychiatra Hanse Prinzhorna, napsal jsem o svých dojmech fejetonovou recenzi (Obrazy z očistce, NP, 5.3.2009) a v ní jsem si dovolil charakterizovat onu výstavu jako most postavený z odvráceného světa duševně nemocných lidí a směřující k nám, zdravým. Netušil jsem, že za půl roku se ocitnu na Staroměstském náměstí v Praze ve stejných výstavních síních a síňkách domu "U kamenného zvonu" a budu stát užaslý před dílem Jiřího Anderleho (*1936), kterým tento český malíř, grafik a sochař postavil obdobný most. Obdivuhodným myšlenkovým obloukem spojují Anderleovy obrazy náš obvyklý, zaběhnutý, přečasto až nudný a lhostejný život s naším vlastním, přísně utajeným nitrem, plným vnitřních napětí, citů, vzpomínek a bolestí.

Kdyby to bylo řečeno jenom takhle, šlo by o fráze. Nechme desítky mistrových děl viset v nejproslulejších galeriích světa. Pokusme se právě na téhle výstavě (do 4. října t.r.) jít po umělcových stopách tak, jak nám to organizátoři výstavy umožnili.

Obrázky z Jiříkova rodiště - Pavlíkov u Rakovníka - najdeme na výstavě dva: malé, strohé kresby ze zimního času... Cesta za humny, osamělý strom, zasněžená pole... Nadaný mládenec měl štěstí - milující matka a uznalý otčím ho poslali do Prahy na výtvarná studia (Umprum, Akademie). Nezapomínejme na dobu: Československu se říkalo "socialistické", Milada Horáková byla po smrti a železná opona přepažovala Evropu dál.

Osud a náhoda vyvedli zase dobrý vtip - Jiří Anderle se stal kulisákem v divadle. Divadlo v tomto případě mělo dvě výhody: nazývalo se Černé divadlo, což znamenalo přímou vazbu na výtvarničení - a bylo v té době na výsluní československých kulturních institucí. Díky geniálnímu repertoáru a vynikajícímu obsazení cestoval divadelní personál, včetně kulisáků, po celém světě.

Návštěvy výstav a galerií si mladý Jiří Anderle nikdy neodpustil. Ani v Edinburghu, ani v Paříži... Kdekoliv se naskytla příležitost, pěchoval své malířské vědomí i podvědomí - vždyť mohl spatřit tvorbu, kterou doma znal málokdo: Dubuffet, Moore, Klee... a stovky dalších mistrů. Vrcholu bylo dosaženo nakonec až v Austrálii, kde Černé divadlo slavilo úspěch v roce 1964. Tam uviděl - poprvé v životě - figury lidí a zvířat, kreslené australskými domorodci po staletí způsobem, který v odborném jazyku kunsthistoriků se nazývá "rentgenový styl". Postavy v tomto podání jsou v živém, akčním pohybu - například loví, prchají, tančí... Pozorovatel zobrazených postav však má možnost nahlédnout do těchto bytostí, do jejich skrytých struktur. Tvůrci těchto primitivních kreseb nesledovali nějaké naturalistické cíle, nepořizovali nějaký anatomický atlas. Jde vesměs o náznaky, barevně i kresebně odlišené, s velkým podílem symbolických významů, které vyvolávají v pozorném divákovi další představy.

Nebylo učenlivějšího pozorovatele než byl Jiří Anderle. Vyzbrojen svými dovednostmi a talentem, uvědomil si souvislost rentgenového stylu se svým vlastním viděním, rentgenový styl zkusil, upravil, zdokonalil - a proslavil. Na výstavě v domě U kamenného zvonu můžeme sledovat, jak postupoval při tvoření svých obrazů. Použil kombinace nejrůznějších klasických materiálů a technik: kresbu tužkou, tuší, uhlem, křídami překrýval akrylem i olejovými barvami, prováděl koláže, rytiny, voskové manipulace... Své vědomosti o anatomii člověka zřetelně při kresbě i malbě využíval, ale díky své fantazii transformoval struktury lidského těla na symboly složitosti, opotřebovanosti, záhadnosti, předurčenosti, zdánlivosti. Veškerým mistrným zobrazováním prolíná jediné úsilí - dobrat se vnitřní pravdy v člověku. Ať shlížíte na jemnější a formátem menší díla (Milenci, 1966; Žrout, 1978) nebo na díla vskutku monumentální (Voják a Madona, 1981; Elita III, 1982), pokaždé na malířův pokyn smíte nahlédnout do tajemných osudů lidí zrentgenovaných dle Anderleovy metody.

Pokusím se o popis jednoho z těch nezapomenutelných obrazů. Na začátku si povšimněte malé fotografie, nalepené v levém dolním rohu plátna. Typická šedočerná, vybledlá ateliérová fotografie o rozměrech 10 krát 15 centimetrů. Voják v upjaté rakouské uniformě a jeho rodina: unylá manželka má na čele a na skráních líbivé, tmavé kučery, tři děcka vedle ní jsou jako stupínky, nejstarší syn ovšem už v hrdě vypasované bluze domobrany. Otec se nechává fotografovat zřejmě před odjezdem na frontu - nikdo se na snímku neusmívá, výrazy v obličejích strnulé, ploché, prázdné. Fotozávod Emil Dietz, Plzeň.

Umělecké ztvárnění tohoto zdánlivě banálního motivu je založeno na enormním formátu, asi 2 krát 3 metry. Postavy na obraze jsou v pozicích věrných pozicím na fotografii. Zmizelo oblečení, ale zmizela i nahá pleť, zbývají obrysy hlavy, trupu, končetin a průhledy do nitra těchto lidí. Na hrudním koši vojáka - rozmazaný cákanec krve, zčernalá krev potřísnila i ženu Už jsem upozornil - zde se nekoná anatomická studie, tělní struktury jsou jako náznaky a tvůrčí představy. Počkejte, prosím, nejde jenom o představy - tady by bylo zapotřebí použít slovo vize, dnes tolik zprofanované. Jiří Anderle se pokouší prostřednictvím svých obrazů sdělit, co uviděl v nitru svého člověka: jeho životní pouť, jeho úděl, jeho vinu.

Umělce, který vidí dál a hlouběji, jsme poznali už dřív a na více místech. Ano, víme o nich a vážíme si jich; vzpomeňme na taková jména jako Dürer, Cranach, Bosch, da Vinci, nebo taky třeba Švankmajer. Ovšem jsme na počátku jedenadvacátého století - jedou k nám jiní jezdci než za časů Albrechta Dürera, víte? Jiří Anderle je spatřil nedávno: Lhostejnost, Žrout, Lobbista, Exekutor.

© Petr Kersch, Děčín, srpen 2009