Když moje matka se stala definitivně vdovou, neplakala; žal si odbyla dávno před doručením soudního rozhodnutí, ve kterém stálo černé na bílém, že můj otec a její manžel je tímto prohlášen za mrtvého, a to se zpětnou platností tři roky dozadu, to jest od pětadvacátého září 1944, kdy byl naposledy spatřen, jak stojí na seřaďovací rampě v Osvětimi před doktorem Mengelem. Rád bych je viděl... Ty dva doktory... Jeden právník, druhý lékař... Jak na sebe pohlédli... Moc toho asi nenamluvili... Intelektuálové si často rozumějí beze slov... Však taky nebyl čas na nějaké povídání, ani to prostředí, jak dnes víme, se nehodilo ke konverzaci... Jestli z toho měl někdo škodu, tak z dlouhodobého hlediska určitě Mengele větší... Otec byl totiž vyhlášený advokát. Svou kancelář v Praze sice mít nesměl, to bylo Židům zakázáno, ale jako koncipient byl výborný a do té doby, než musel do transportu, tak se snadno uživil... Advokátní kanceláře ho zaměstnávaly načerno, majitelé to riskli, protože uměl plynně německy jako česky a v obchodních právech se vyznal stejně jako v právu rodinném. Vyznal se i v ženách, což je u právníka důležité. Okouzloval ženy svou galantností, měkkým pohledem tmavohnědých očí, virtuózní hrou na klavír a kdoví, čím ještě... Maminka prý z toho bývala dost vedle, žárlivost byla asi na místě... Co na něm ty nány viděly, to věru nevím, vyprávěla... S tou jeho pleší a malou, obtloustlou postavou, v prstech měl věčně cigaretu, ten musel chudák v tom Terezínu zkusit...

Bylo po válce... Čekali jsme... Nezvěstných byly mraky... V rádiu četli dlouhé seznamy... Táta se nevrátil, život šel dál. Kolem hezké paní učitelky, válečné vdovy, se točili nápadníci. Na malém městě je každý pedagog pod lupou... Musíte si dávat pozor... A ti komunisti - ti začali kecat do všeho, i do školství, rozdávali ponaučení, kdo s kým může, kam se nesmí, co se patří a co ne.

Objevil se pan Ferdinand, stavitel... Majitel firmy do padesáti zaměstnanců... Papírově byla tedy firma v pořádku a Ferdinand také. Moje matka se mu líbila. Zlaté vlasy, zlaté srdce, říkával. Učil mě střílet ze vzduchovky. O prázdninách jsme chodili na houby a na borůvky. Mne poslali napřed a když jsem se ohlédl, spatřil jsem je, jak jdou po lesní cestě ruku v ruce.

Pak přišel podzim a matčiny narozeniny. Pan stavitel přinesl láhev bílého a maminka prostřela na stolek v obývacím pokoji broušené sklenky. Ty během protektorátních časů za proviant nevyměnila, protože je dostala od mého otce jako svatební dar. Myslím, že tam byla mísa s obloženými chlebíčky, které matka vykouzlila z potravinových přídělů. Našli rozhlasovou stanici s taneční hudbou a Ferdinand se od paní učitelky učil valčík a foxtrot a waltz a boogie-woogie.

Taneční pár se občas zastavil u stolku, kde jsem seděl já. Popíjeli vestoje. Drželi za tenkou stopku skleničky s jemnou rytinou květiny. Maminka měla přitom odtažený malíček a pan stavitel byl celý uhřátý. Mně sklenici nedali... Brzy jsem zjistil klukovským ostrozrakem, že do špičky kuželovitého prostoru sklínky stékají nedopitky a tvoří tam lákavou hladinku. Zatímco dospělí se bavili, já - třináctiletý tercián - jsem zvědavě ochutnával zbytky svatopetrského ryzlinku. Dokonce jsem tanečníkům víno doléval, abych maskoval svůj první alkoholický experiment.

„Ty jseš opilý,” řekla zděšená maminka, když mne vyzvala k tanci. Ferdinand odpočíval v křesle a vykuleně nás pozoroval. Odstrčil jsem ji. „Mami, mně je špatně,” stačil jsem oznámit. Chlebíčky, nedopitky a polka udělaly vzápětí svoje.

Od těch dob uplynulo hodně vody. Účastnil jsem se všelijakých plesů, tanečních zábav, posvícenských tancovaček a soukromých dýchánků. Oslavil jsem i dlouhou řádku narozenin, mezi nimi, bohužel, i vlastních. Všude se samozřejmě popíjelo a všude jsem slýchával výtky. Proč tak málo piješ? Proč už nechceš? Ty se neumíš vožrat? Jako střízlivej budeš protivnej! Nic nevydržíš... Nametené společnice vám dovedou vynadat do sucharů, mrzoutů, brundibárů, hlupoňů a bručounů. Člověka to mrzí. Vždyť nemají pravdu! Jsem vtipný, společenský, rád vyprávím veselé historky.

Jenomže po dvou paňácích vidím zničehožnic na prázdné sklence vyrytý tenký stonek, nesoucí tři kvítky... Pozoruji zbývající kapky nápoje, stékají na dno a zdá se mi, že ve dveřích stojí ženská silueta... Matčina silueta...

Nikdo to neví... Až na vás... Rodiče tady již nejsou, říkáte... Myslím, že nemáte pravdu, ti jsou v nás pořád, na rozdíl od alkoholu.

(Blovice, říjen 2004)

"Alkohol a já" patří do množiny povídek, fejetonů a nanopovídek, které Petr Kersch psal pro Neviditelného psa v letech 2002 až 2009. Jejich vybranou podmnožinu v těchto dnech vydalo jako knihu s příznačným titulem "Pátrání" brněnské nakladatelství Tribun EU v edici www.knihovnicka.cz.