Představte si rok 1956, Prahu a mladíka, který jde po Národní třídě směrem k Vltavě. Ano, po pravé straně, přejde křižovatku Na Perštýně, pokračuje podloubím, v kinu Metro dávají nějaký sovětský film, ne, o válce film není, Stalin je po smrti, Klement Gottwald taky, prezidentem republiky je třetím rokem Antonín Zápotocký. Jo, ten s těma odstálýma, velkýma ušima, prezident z lidu, ten, co podepsal víc rozsudků smrti než Kléma. Prezident ještě neví, že za rok umře taky.

Náš mladík pospíchá, přechází ulici Karoliny Světlé, jestli si nevzpomínáte, kdo byla Karolina Světlá, tak to dnes nebudem probírat... Že se tamtudy odbočí do Bartolomějské, to byste měli vědět, v tom padesátém šestém to byla ulice stejně důležitá jako dnes.

Mladý muž jde pořád rovně po Národní, teď se vyhnul prkennému zábradlíčku s cedulkou Pozor, padá omítka! V neděli i cihly! - Dvaadvacet roků, víc mládenci není, na to dám jed - není to žádný pásek, žádný mánička, o kterém by rád napsal mladý Josef Škvorecký nějakou další svou povídku. Podle oblečení, hlavně podle fádních, ošlapaných polobotek, černých tkaniček a šedých ponožek - student, nejspíš student nějaké technické fakulty. Hleďme: zamířil do nejlepšího pražského knihkupectví, do knihkupectví Československého spisovatele, Národní 9, staví se do krátké fronty zákazníků čekajících na cosi u pultu, kde se prodávají časopisy. Cosi? Žádné cosi... Je prvního dubna 1956. Náš student - jeho hubená postava je mi nějak povědomá - kupuje první číslo prvního ročníku nového literárního časopisu Světová literatura - šéfredaktor Jan Řezáč (komunista, autor románů, laureát státní ceny) - v redakční radě - spíše pánové než soudruzi: Josef Škvorecký, Ladislav Fikar, Vladislav Stanovský a další.

Kdybyste otevřeli to první číslo Světovky, jak se brzy začalo té novince přezdívat, na první stránce byste četli redakční prohlášení - lépe řečeno, dopis čtenářům určený a srozumitelný i mezi řádky.

Časopis Světová literatura má sloužit hlubšímu poznávání zahraničních literatur - píše se tam. - Krásné písemnictví bylo odjakživa nejlepším objevovatelem nových světů a zůstává jím i dnes. S map téměř zmizela bílá místa, ale na jejich místo nastoupilo zamotané předivo skreslených představ, zmatených pojmů a antipatií. Mezinárodní napětí svou znervózňující tíží dolehlo na lidstvo po druhé světové válce, moderní methody lžipropagandy, na níž kapitalistické státy vynakládají stále víc prostředků, nedostatek přímých informací a chyby, kterých jsme se sami dopustili ve své ediční a zpravodajské praxi, to vše způsobilo, že čtenáři touží po hlasech od pramene...

Na stránkách Světové literatury se objeví práce zahraničních autorů současných: romány na pokračování, novely, povídky, básně a literární studie. Novinkou budou recense zahraničních knih s obsáhlými ukázkami, které mají čtenáři umožnit, aby poznal nezkresleně i díla, která v Československu nevyjdou.

V každém čísle přineseme také rozbory pozoruhodných novinek české literatury.

Velké rozhlasové stanice mohou lhát. Velká literatura však nelže. "Spisovatelovým řemeslem je psát pravdu," řekl Ernest Hemingway.

Těmto spisovatelům, kteří mluví pravdu, má náš časopis být tribunou. Jejich dílo pomáhá vítězit v boji o důstojný lidský život.

Petřík - jak tak na toho mladíka koukám, domnívám se, že to bude on - Petřík si šel sednout do velké studovny v nedalekém Klementinu, rozsvítil si nad stolkem lampu s mosazným stínítkem, teď listuje v novém časopise, místo aby k blížící se zkoušce u profesora Quadráta studoval Základy metalografie oceli.

A pak to přijde: na stránce 147 začínají Římské povídky, které napsal významný italský spisovatel Alberto Moravia.

Když se Petřík začte do první ze tří povídek, které v časopisu jsou uveřejněny (v překladu Jaroslava Pokorného) jako ukázky, zapomene na okolní svět, čte a čte, přečetl kouzlaplnou povídku Hříčky vedra a pustil se do povídky Zběsilec - jistě, tu povídku znáte, o tom taxikáři, kterého si najmou zloději aut, o tom, jak se chtějí taxikáře zbavit a jak se těch zlodějských vrahounů zbavil nakonec taxikář sám - a ještě slavnější povídkou je ta třetí, s titulem Nelam si hlavu.

Když jsem dočetl v krásném, aprilovém večeru ony tři Moraviovy prózy, pocítil jsem v hrudi zvláštní, hřejivý, jemný tlukot, jakousi magnetickou rezonanci... Měl jsem samozřejmě tichounké výčitky - hlásek mi šeptal do ucha: zase ses neučil, zase jsi byl za školou, seš lajdák, lajdák a lajdákem zůstaneš...

Jako by Alberto - tehdy devětačtyřicátník, už světoznámý autor románů, povídek, dramat, scénářů - mi tenkrát poslal tajný kód, kterým si mohu otevřít svou vlastní literární skříň, kdykoliv budu chtít.

26. září tomu bylo dvacet let, kdy Alberto Moravia, téměř třiaosmdesátiletý, v Římě zemřel.

© Petr Kersch, Děčín, září 2010