19.3.2024 | Svátek má Josef


DOBROU CHUŤ: Konina ve Francii

4.7.2020

Kdo tuhle prvorepublikovou anekdotu zná, může ten další kousek přeskočit.

To jednou potká pan Kohn pana Silbersteina a povídá:
„Tak jakpak se maj, pane Kohn?”
„Tak tak, nic moc, ale na živobytí to dá,” odvětí Kohn.
„A voni mají nějakou firmu, že sem tak zvědavej?” nedá se Silberstein.
„Ale, no jó. Mám řeznictví. Vyrábím v něm slavičí paštiku,” nakonec odpoví pan Kohn.
Slavičí paštiku? Prosim jich, dyť to musí bejt drahý, komu to prodávaj?“
„No tak, každýmu.“
„A kolik to počítaj?“
„No kolik, kolik?! Pět kaček deset deka!“
„Pět korun za deset deka slavičí paštiky? Poslouchaj Kohn, to nemůže bejt pravá slavičí paštika!“
„No, abych se přiznal, trochu to míchám.“
„Was heist trochu to míchám?!”
„Nó jen tak trochu. Jedna ku jedný!’
„A s čím prosim jich to míchaj?”
„No, s koninou. Pěkně na půl. Jeden slavík, jeden kůň.“

Tak dneska, po pravdě řečeno, pane Kohn, dneska by tohle nešlo. Dneska se pančuje nejen konina. Ani nevím, s čím vším. Se slavíkama to určitě nebude.

A když jsme si tak popovídali o konině v úryvku z mé knížky „Kdo rád jí, ať zvedne ruku“, ještě jednu malou vzpomínku na koninu. A na Francii.

Je sice pravda, že největším problémem Francie je to, že v ní žijí Francouzi, jak tvrdí Angličané. A že jinak by to byla bezvadná země. Ovšem ti Francouzi...

Pozvání na odborný seminář do Francie na konci osmdesátých let, když už mne bolševici pouštěli ven na odborné konference a tak, mne zavedlo do míst, kam bych se asi nikdy jinak nepodíval. Uprostřed Francie, mírně východně pod Paříží je oblast bez velkých měst a stranou cizineckého ruchu.

Cílem bylo městečko Poitiers, které mi jménem připomíná onu rozkošnou dámu ze Tří mušketýrů. V městečku byl krásný francouzský zámek. A za ním fabriky v bývalé vojenské zóně. Když už zónu vojáci nepotřebovali, nastěhovaly se tam různé firmy. Uprostřed lesů tak bylo něco užitečného a neblbli tam jenom nové ekologické zelené mozky, které u nás střídají v bývalých vojenských oblastech původní vojenské zelené mozky. Takhle bych si představoval využití těch všech vojenských újezdů u nás. Ale to je na jiné vyprávění.

Jedete-li do Francie na kongres a podobně, nemůže to večer skončit jinde než u jídla. Venkovský hotel kousek do města byl plně obsazen, víno na stole a už se jen čekalo, až se přinese hlavní chod. Taková malá pauzička na konversaci. Problém byl jen v tom, že co se týče franštiny, tak já „nemtudom”. Tedy „no parle france“.

Co se týče jídla, bylo po přípitku, pak aperitivu, pak předkrmu, a ještě nějakém malém dlabanci, co nevím, jak jej pojmenovat, asi předkrm číslo II. A už mělo na stůl přijít to hlavní. Tedy hlavní krmě. Už z dálky to krásně vonělo.

„Co to je?” ptal jsem se svého souseda, jenž mi byl přidělen coby Francouz výjimečně německy mluvící. Vedle sedící mi šeptem odpovídal, že je to, no jak bych to řekl...

Co ten chlap od začátku šeptá, myslel jsem si. Sousedem na druhé straně byl nějaký silně postarší muž, s bílým knírem a stužkami vyznamenání na saku. Letmo jsem si pamatoval, že to byl nějaký představitel obce. Asi místní starší radní či tak. Nejspíš měl podobný problém jako já.

„Co si to šeptáte?” zařval stařík, evidentně nahluchlý. Aspoň si myslím, že se ptal na tohle.

Můj soused cosi odvětil a ometálovaný dědek zařval v odpověď cosi, z čehož jsem rozuměl jen cosi jako „Bošové” a „guerré „a „cheval“ a když jsem udělal inteligentně „Hee?“, jako o co jde, soused odvedle odvětil, že Pierre, tedy stařičký radní, říká, že Němci za války jedli koně.

Ohradil jsem se, že nejsem Němec, že jsem „de la Tchécoslovaquie“. Dědek se na mě po těch slovech z ničeho nic vrhnul, téměř slovansky mne políbil na obě tváře a německy zahlaholil: „Češi žerou koně.“

A začal vysvětlovat všem kolem francouzsky, že nejsem Němec ale „Tchéques”, a pak mi začal celkem plynnou němčinou vykládat, jak za války poznal Čechoslováky a že jsou báječní a jak statečně bojovali, a další starší Francouzi jako zázrakem najednou rozuměli německy a vůbec nastalo veliké bratření a radování a jakýsi mladík na mne pokřikoval z druhého konce stolu: „Zdrávstvuj!” A pak se to přineslo, protože číšníci mezitím pokračovali nerušeně v práci.

Když přede mne postavili veliký talíř s obrovským biftekem a oblohou, tak se hrdina válečných bitev, protože kdo jiný by mohl mít tolik vyznamenání, zvedl, dramaticky natáhl ruku k talíři a zřetelně pravil: „Das Pferd!”

A po této dramatické vložce jsme se začali všichni cpát, aby nám to nevystydlo. Později večer jsem byl milionkrát poplácán po zádech a vybídnut k přípitku, protože „Tchéques” jsou nejen báječní vojáci, ale taky rádi jedí koninu. Což válečný hrdina neustále všem vysvětloval s tolika podrobnostmi válečných koňských hostin, že jsem měl pocit, že měli Němci kliku, že za druhý světový útočili na tancích a ne na koních.

Protože ty by jim ona udatná česko-francouzská jednotka hned na začátku sežrala, a to by byli Guderian i Rommel namydlení. A jejich 7. tanková divize, kdyby byla bývala jela na koních, tak by jim je náš hrdina spolu s československými bojovými přáteli zblajzli. A byla by bývala ta slavná divize skutečně „divizí duchů”.

K ránu už byla atmosféra tak přátelská, že i ti, co si původně povídali s jinozemci anglicky, přešli na němčinu, protože, jak mi jeden diskutující vysvětlil, krby v Evropě umí stejně jenom Francouzi a Němci (byla to konference výrobců krbů). A Angličani dělají blbé krby, navíc ti zatracení Angličani ani nejedí koně. Což ukazuje, co jsou zač. V kuchyni, a tak vůbec.

Když jsem lehce ovíněn jemně odporoval, že slavná a kdysi krásná Brigitte Bardot prý vydala jakési prohlášení k francouzskému národu, aby nejedl koně, že je to barbarství, pravil elegantní pán cosi vysloveně neslušného o dámě a zakončil to tím, že by ta střelená můra měla jít hrát čarodějnice, to že by jí šlo, a že by měla přestat otravovat slušný Francouze. Který mají rádi koninu.

Ovšem i přes báječnou koňskou žranici, které jsem se zúčastnil, kdysi oblíbená koňská řeznictví ve Franci valem mizí. A konina, donedávna tak oblíbená, je nahrazována všelijakými exotickými masy. A tuhle jsem se dokonce dočetl, že jeden velký americký server zařadil koňské maso spolu s jelity, tatarským biftekem a vepřovými nožičkami mezi nejodpudivější jídla francouzské kuchyně. A pak se Amíci diví, že je Francouzi nemají rádi.

I když tedy většinou na Francii a jejich politiku nadávám, na jídlo nedám dopustit. A protože jsem našel recept, který prý dal lidu k dispozici sám kuchař francouzského velvyslanectví v Praze a je na koninu, tady ho máte:

Konina podle kuchaře z francouzské ambasády
Ingredience jsou obsaženy v textu přípravy

Příprava:
Vezmi kus koně a nakrájej ho na tenké plátky. Vylož mísu tenkými plátky slaniny, poklaď cibulí nakrájenou na tenká půlkolečka a posyp směsí hrubě tlučeného nového koření a směsí pepřů (i zeleného). Dej listy vavřínu!
Uvrhni na to plátky nesoleného koně, polej dobrým olejem (případně olivovým), pak zalej červeným vínem z Burgund. (Jde to i moravským burgundským, ale jak se u nás říká burgundskému, to neprozradím. Najděte si to sami. Schválně.)
Vše opakuj, dokud máš koně, poté navrch dej cibule a dolej víno, aby zakrylo vše.
Nech nejméně dva dny marinovat! Neotáčej!
Poté odděl maso, cibuli a slaninu, víno s olejem slej do skleněné nádoby, aby se oddělilo. Olej stáhni z vína a uschovej obé.
Pokrájej mrkev, celer a petržel, cibuli a čerstvé houby.
V rendlíku na slitém oleji a dobrém másle osmaž cibuli z láku spolu s čerstvou. Poté vyjmi a vlož tam kořeny. Přidej - třeba-li - dobrého másla. Pak vyjmi. Mezitím koně poněkud osol a obal mírně v mouce! Polož plátky na zbylý tuk, zčerstva opeč a vyjmi.
Pak zalej červeným vínem z láku a rozpusť připečánky v rendlíku (t. j rozmíchej kousky).
Dodej maso, cibuli i kořeny, přidej pokrájené houby, zalej bujónem, přidej 1 polévkovou lžíci dijonské hořčice, nasyp tymián, šalvěj, čerstvý vavřín, zelený pepř a koření z láku vyjma vavřínu. Libo-li, dodej bylinky z Provence. Nalej jeden šálek zakysané a jeden sladké smetany. Dolej vína, libo-li i bílého.
Ulož do mírně rozehřáté trouby a velmi zvolna dus nejméně 1 a půl hodiny mladého, 2 hodiny starého koně.
Nos krmi na stůl a hostům dej zakusovat bagetu nakrájenou zešikma a napečenou mírně v troubě po vyjmutí koně.
Podávej stejné víno, jakým jsi zaléval koně! Bude velmi dobré.

Ježíš, já bych si dal koňský biftek! Ale, kde, proboha kde? V McDonaldu ho nemaj´.

Jo, a knížku „Kdo rád jí, ať zvedne ruku?!“ už jste si koupili? Anebo e-knihy „Stálo to za hovno a stejně byla sranda“ či „Hurá na chalupu“?

To je chyba. Většina z nás bude letos doma, ušetří se za letenky a hotely a zbyde na knížky a na nějakou dobrou baštu.