Tak ta diskuze o těch strašných Brňácích kteří před pěti lety uvedli onu nestoudnou hru, za kterou by měli být uvrhnuti minimálně do kazemat na Špilberku ne-li upáleni na čarodějnické hranici, člověku nedá, než se pokusit o nakouknutí do zákulisí. Co nám vlastně ten režisér chtěl říci? O co se vlastně jedná?

Režisér Oliver Frljič (*1976, Travnik, Bosna-Hercegovina) je známý divadelní režisér který již od svých studií na Akademii múzických umění v Záhřebu působí na mezinárodních scénách. Jeho zpravidla provokativní divadelní díla byla uvedena na různých divadelních festivalech, včetně Vídeňského divadelního festivalu, Heidelbergského festivalu MESS v Sarajevu, divadelního bienále ve Wiesbadenu, festivalu BITEF v Bělehradě a proslulého Sterijino pozorje v Novém Sadu. Od roku 2014 do roku 2016 byl Oliver Frljić ředitelem Národního divadla v Rijece. Frljič je hostujícím režisérem na několika německých divadlech (Kolín nad Rýnem, Hamburg, Stuttgart, Mnichov), na jaře 2022 byl jmenován uměleckým místoředitelem Divadla Maxima Gorkého v Berlíně. Mezi lety 2007–2015 byl Frljic za své inscenace oceněn více než 20 vyznamenáními,

Divadelní hra „Vaše násilí – naše násilí“ měla premiéru na vídeňském divadelním festivalu v roce 2016. Byla uvedena celkem čtyřikrát, plně vyprodána, pokaždé zakončena za bouřlivého potlesku publika. Dále byla uvedena v Hamburku, Mnichově, Výmaru a dalších německých městech. Kritikové píší, že způsobila „,malý divadelnický skandál“.

Autor uvádí, že základnou hry je román „Estetika odboje“ německého spisovatele, básníka, výtvarníka a filmového režiséra s českými rodinnými kořeny a vazbami Petra Weisse ((1916 Postupim. +1962 Stockholm). Toto dílo představuje pokus o oživení a předání historických a společenských zkušeností a estetických a politických vlivů dělnického hnutí v letech odboje proti fašismu.

V analogii k dílu Weisse se snaží Frljič – dle popisu hry divadelní fabrikou Kampnagel v Hamburku - o pohled na současný vzrůst extrémně pravicových stran v Evropě. Frljic - známý svými politicky výbušnými a nepohodlnými otázkami a provokativní, radikální vizuální prezentací - ve své skandální inscenaci nejen odvozuje souvislosti mezi kapitalismem, terorismem, islamofobií, fašismem, rasismem a kolonialismem, ale zabývá se také otázkou zodpovědnosti, viny a v neposlední řadě údajně dobře míněné role západoevropské společnosti.

Kritiky hry jsou celkem různé, někdy ostré, někdy filozofické. Ovšem nezabývají se pouze nějakým z kontextu vyňatým prvkem inscenace, hodnotí spíše celkový dojem. A především – nepozoruji, že by se někdo „cítil uražen“ a samozřejmě v civilizované občanské společnosti nikdo neprovozuje udavačství. Takže velice dobře chápu závěrečnou otázku hamburského kritika: Jakého divadla je vlastně potřeba nyní, když je návrat fašismu stále viditelnější a prosazuje se ve většinové společnosti?

K zamyšlení. Právě to bylo asi cílem autora hry.