Dnes už časopisy dětem nevládnou! Ani náhodou. Ale za mých časů vystupovaly ze stránek Ohníčků nebo Větrníku fascinující mě dramata. Byli jsme třeba s rodiči, já a mladší sestra, na návštěvě u známých v Kotouni, což je taková vesnička, kde si známi opravovali chalupu, a jejich dvě dcery mi se samozřejmostí ukázaly „stará“ čísla Větrníků. To stará ale zamknu do uvozovek, protože okolo roku 1973, kdy mi bylo teprve devět let, mi všecko „až“ z roku 1968 připadalo prastaré jako Metuzalém. Ba i ruská invaze, kdy „bombardovali“ z tanků Národní muzeum. Tu jsem sice pamatoval, ale matně, a „to přece bylo dávno,“ povídám mamince. To je prý jako „dejm“. Pryč. „Pryč?“ smála se hořce. „Oni tu přece jsou pořád. Oni tu zůstali.“

Naneštěstí. A naštěstí zůstaly taky Větrníky. Manželé Klepsovi jimi v Kotouni nezatopili, i když se k tomu v zápalu rekonstrukce asi chystali, a prvně jsem tak mohl ohromen studovat celé části komiksové adaptace Troskových románů, jak ji zpracovali Svatopluk Hrnčíř a kreslíři Miloš Novák a Miroslav Hrdina. Abych byl přesný, jde o příběhy Kapitán Nemo, Vládce mořských hlubin a Paprsky života a smrti, které vystupují ze stránek časopisu let 1968-1970. Pro kluka nezapomenutelná byla scéna, kde ožije jenom zdánlivá socha veleještěra stojící na podstavci v potopené Atlantidě a lapí do ozubené tlamy hlavu potápěče, který se brání nožem.,,

Bylö příšerné od těchto „odpadků“ na chalupě zase odjet - a nebylo myslitelné si o časopisy bezuzdně dívkám říct, protože také pro dcerky našich známých měly ještě tenkrát obří cenu. Tenkrát to bylo samozřejmé a komiksy byly NĚCO. Zrovna jako vzácný netvor z Troskova příběhu, který pár let nato inspiroval sekvenci z Pecharova a Pištěkova komiksu Profesor Dugan - ve čtrnáctideníku Ohníček. Konkrétně moment, v němž hrdinného potapěče pozře - taky v Atlantidě, kde jinde, že – kyklopská ryba, načež on se prořeže nožem. Sice se cosi podobného prý přihodilo někomu v realitě, ale Ivo Pechar dostal, řekl bych, nápady na Dugana rovněž nad adaptací J. M. Trosky, když listoval dřevními Pionýry a Větrníky. Teď však ještě k Ohníčkům.

Byl tam totiž jeden komiks, který Hrnčířovu upovídanou adaptaci Trosky hravě strčil do všech komiksových kapes. Desetioký. Napsal jej podle vlastní povídky osobně doktor (a zubař) Ludvík Souček a nakreslil jej Milan Ressel, skutečný mistr. Problém pro mě jen tenkrát byl, že jsem Ohníček neměl ještě předplacený, ani jsem pro něj nechodil do trafiky. Jak jsem se tedy o seriálu Desetioký vůbec dozvěděl? Díky pozemnímu hokeji.

Bylo to jen o blok dál - a jezdilo tehdy méně aut, takže jsme váleli s míčkem a hokejkami na zbrusu nové asfaltové ploše vedle dvou právě dokončených paneláků. Ale naproti stály a dodnes stojí starší domy a tehdy se nějak méně zamykaly sklepy, nebo co, takže jsem – v rámci sportovního řádění - do jednoho naběhl. Jen tak pro legraci a v rámci průzkumů, které děti dělají pořád. Dole ležela přímo hora starého papíru, připravená do sběru, a koukaly z ní Ohníčky. Byly staré už několik let, což však pro kluka jako já znamenalo tenkrát věky. A já ty Ohníčky vytahoval z hromady a kradl. Vždy jsem si jich pár odnesl domů a teprve doma je skládal pěkně podle čísel a podle ročníků, čtyřiadvacet bylo těch čísel do roka. Příjemně voněly zatuchlinou, vyžíval jsem se v tom, a jak jsem tak Ohníčky skládal a průběžně pročítal především komiksy zveřejňované na pokračování, pokaždé mi něco chybělo; takže jsem se do sklepa zase a zase vracel - a nevěřil, že smysluplně, ale něco nade mnou chtělo, abych nebyl tak osamělý, takže jsem znovu a znovu objevoval nějaká další a další chybějící mi ještě čísla časopisu. V té haldě. Vždycky jsem ta čísla položil na parapet sklepního okýnka - a šel bloumavě, nenápadně chodbičkami ven. Bez lupu. Teprve venku jsem klekl k okýnku, které nechávali taky otevřené, a hurá, cpal jsem starej papír pod triko a uháněl jako fretka domů. Teprve pak šel padouch k místu činů opět válet pozemní hokej, jen o kousek dál. Ostatní kluci (Nepodal, Kuchynka, Jažko) se kupodivu o můj milovaný Ohníček zase tak nezajímali - a zvláštní je, že jsem - nad tímto jejich nezájmem - pranic nedumal. Bral jsem, dokud hromada dávala, a nikomu objevy neukazoval. Byly mé. Soukromé. A loupení to bylo i nebylo. Bál jsem se určitě zbytečně. Naivně. Ale přiznávám, že jsem tenkrát měl za to, že mě nekonečná touha po dalších pokračováních milených komiksů opravňuje i k menšímu zločinu.

Je dnes tendence tvrdit, že byly po éru „komunismu“ komiksy ostrakizovány. I to je pravda, ale ne celá. Například po roce 1968 uplynulo několik let, než bylo uvolnění šedesátých roků zadusáno botami do parket. Konkrétně pro Ohníček to znamenalo, že uvnitř něj byla několik roků zveřejňována souběžně vedle sebe slušná škála-nálož komiksů. V každém čísle bylo pět, šest najednou, na pokračování, samozřejmě každé z jiné řady. A nejlepší se mi zdál už zmíněný Desetioký a - trochu kratší - Kraken, taky od Součka a Ressela, taky podle Součkovy povídky. Čímž, bohužel, Ludvík jako autor obrázkových seriálů skončil. Navždy. Ač samozřejmě existuje slovenská adaptace Cesty slepých ptáků. K Desetiokému!

To kvůli němu byly mezery, ve kterých mi chyběly Ohníčky, snad nejbolavější - a nezapomenu, jak jsem u toho doma ležel, když přišel otec. Nahlédl přes rameno, četl hlasitě text posledního políčka na stránce, ta slova rozepsaná Resselovou rukou vedle děsivé hlavy Desetiokého. Sice není řeč na tomhle místě zrovna uzavřena v bublině, ale jasné, že jde o bídákův zlovolný, proklatý projev. A že nějak zní! „Nedostanete mne! My, zasvěcení, jsme zbraněmi smrtelníků nezranitelní. Teď zmizím, ale až se vynořím…“ Otec byl zaujat, jeho oči se proto vracely příběhem i kupředu, a tak spatřil hned předchozí obrázek, kde se hlavní kladný hrdina Sir Henry Elwes (poznáme ho i zezadu dosti snadno, a totiž podle takřka holmesovské kšiltovky) dotýká těl, ještě přesněji huňaté kůže sněžného muže, přičemž konstatuje: „Raněné Desetioký zabíjí.“

Mám pocit, že se táta v tu chvíli optal, co to propána čtu za brak, ale současně s jistotou vím, že se mu drama z Himálají moc-moc líbilo. Putoval jsem rovněž očima po těch dokonalých obrázcích - znovu a znovu - a Souček udělal moc dobře, že původní povídku rozvinul. V časopise na to dostal prostor, a tak ještě na konec přidal trestnou výpravu, která si to jde s Desetiokým do kláštera vyřídit. S děly. Nu, a zatímco Elwes je historická postava (ačkoli Ludvík Souček její osudy znásilnil) a zatímco Elwesova výprava do Nepálu počátkem dvacátého století proběhla, dotyčná trestná výprava už je samozřejmě fikcí. Jako sám Desetioký se svou magicky špičatou přilbicí.

Dnes mám seriál dávno kompletní, dokonce několikrát, ale notnou část dětství jsem prožil bez toho. Neumřel jsem, nemyslel jsem na to, a když ano, dokonce to příznivě podněcovalo mé fantazírování. Doplňoval jsem „story“ sám. Vše je k něčemu. A definitivně můj hlad vlastně uspokojil teprve nakladatel Josef Vybíral, se kterým máme asi podobné vzpomínky. Jinak by roku 2017 nevydal nákladem sta výtisků (sám vlastním číslo 71) právě Desetiokého - a komiks Kraken; a to v gigantickém formátu.

Kresebné Resselovo mistrovství lze tak zcela obdivovat a Součkův příběh, jistěže ledaským inspirovaný (James Hilton, Gustav Meyrink, Vláďa Zíka) mě fascinovat taky nepřestal.

A osud chtěl, abych jako dítě vlastnil i jedno z posledních pokračování tohoto komiksu, jehož děj již nemá dávno s povídkou v knize Bratři černé planety pranic společného. Desetioký popravil raněné, které - oblečené do kůží - dosud ovládal jako „sněžné muže“, a stiskl nenápadné tlačítko na stěně. Otvírá to vchod a zloduch prchá podzemní mučírnou plnou mrtvol. Konečně otevírá (podivuhodná) dvířka na boku himálajské velehory, čeká v důsledku toho svobodu, ale přišli vojáci z Anglie. Zjišťuje, že jimi byl spatřen, a říká: „Darha! Kde se tam vzali?“ Nato prchá po úzké skalní stezce, což vidíme důstojníkovým triedrem. „Sire Elwesi!“ čteme: „Tamhle se třpytí jeho zlatý krunýř. Za ním!“

Ale Desetioký najde zbývající „sněžné muže“, vlastně zajaté lidi v kůžích, a ti ho poslouchají.

„Zavalte je balvany! Bijte! Zabíjejte!“ rozkazuje Desetiký. Sám leze na trčící skalku. „Až zvednu ruku...“ diktuje „jetiům“. Uvolněná kamenná lavina ho smete. Omyl? Domníval jsem se vždy, že omylem, ale dnes koukám do Vybíralova obřího vydání a najednou váhám, zda mu sněžní muži nepodtrhli skalku schválně. Asi ne! Tak či onak končí násobný vrah zasypán, i když ne úplně. Konec ruky - trčící do prostoru - musí komiks ukázat. „A připadal si tak všemohoucí,“ konstatují nad rukou vojáci.

Ne, nemohu si pomoct, Souček byl rozený scenárista. Co napsal, by desetkrát akceptovali kdekoli ve světě, Spojené státy samozřejmě nevyjímaje. Znají tam vůbec Resselovy práce? Nevím, ale značně o tom pochybuji. A tak je to dál hlavně seriál český - a doklad umu dvou neobyčejně schopných mužů, kteří nemohou čekat, že se o nich bude i dneska hovořit na konferencích a v chýších. Ale existovali, velká díla zanechali a stopa je nesmazatelná. Jestliže světem už malinko nehnula, ještě se to stane.

DESETIKÝ ROZMĚRU 44 x 31 CM VYŠEL (2017) nákladem jen sta výtisků:

Desetioký / Kraken - Ludvík Souček | Databáze knih (databazeknih.cz)