--Bajka? Máme-li dát slovo starému dobrému Brockhausovi (4.vyd., Lipsko,1940), pak jest bajka „poučné malé vyprávění,ve kterém zvířata jednají jako lidé“ nebo „neuvěřitelná příhoda, pohádka nebo lež“. Můžeme si tudíž vybrat.

Takže poslouchejte…

Byl, žil jeden pejsek, který nejen žral a spal a hlídal domek svých pánů, ale navíc ještě rád uvažoval o tom, co viděl kolem sebe. A jednoho dne se zamyslel nad tím, proč lidé – jak to pozoroval u svých pánů – vlastně neustále něco slaví.

Tak třeba, to ještě bývá zima, si dávají dárky a povídají cosi o nějakém Valentýnovi, za nějaký čas třeba barví vajíčka nebo kupují čokoládová, pak oslavují den dětí, také si každou chvíli blahopřejí k narozeninám, ani se nenaděješ a léto je pryč, na podzim opěvují jakéhosi svatého Václava, je toho tolik, že z toho jde i pejskovi hlava kolem. Tak se přiblíží zima a zase je sláva s nějakým Mikulášem, který se objevuje s andělem a čertem a nosí dětem dárky (jakoby nebyly už tak dost rozmazlené) a brzy nato se páníčkové vracejí s plnými nákupními taškami a strkají všelijaké balíčky do skříní a na různá podivná místa, zřejmě aby děti nic neviděly. Potom páníček přijde domů se stromečkem, který pak s paničkou ozdobí různými blýskavými cetkami, řetězy a svíčkami. Jednoho večera ty svíčky rozsvítí, pod smrček naskládají balíčky, zavolají děti a za chvíli je všude kupa roztrhaných papírů a všichni se radují. Dokonce i pejsek dostane do misky zvlášť vybrané lahůdky. Několik dní poté se slaví opět: když děti už spí, páneček s paničkou začnou popíjet, a to mnohem více než po celý rok, za okny poletují rachejtle, které dělají hrozný randál, no, tu noc se nedá vůbec spát. To zase slaví nějakého Silvestra. Na druhý den vstávají pozdě a naříkají, jak je bolí hlava…

Pejska., který měl už občas plné zuby toho kolotoče všelijakých oslav, jednoho dne napadlo, že by měl také něco oslavovat. A začal tudíž přemýšlet, co by to mělo být. Rozhodně se nehodlal opičit po těch svých lidičkách, které měl sice rád, ale občas mu lezli na nervy.

A jak tak uvažoval, dostal originální nápad: kdykoli se na nebi objevil krásně kulatý měsíc, vylezl ze své boudičky a začal táhle, hlasitě výt. A vyl a vyl, dlouho a hlavně hlasitě, až se v domku otevřelo okno a páníček s paničkou ho začali okřikovat, že je budí…Vůbec jim nedošlo, že pejsek oslavuje po svém…

Tak se stalo, že občas, když vyjde měsíc, ozývá se v zahradách kolem domků táhlé skučení. které budí lidi.

Jaké plyne z této podivné bajky poučení?

Že pejskové, na rozdíl od lidí, kteří neznají míru, slaví jenom několikrát do roka.

Říkáte, že dvanáctkrát? Ale jděte, zdá se, že lidé, na rozdíl od našeho pejska, nejsou tak důvtipní: občas se přece stane, že je úplněk skrytý za mraky, není-liž pravda?

A nyní si můžete lámat hlavu: je to neuvěřitelná příhoda - nebo lež?