Spisovatel se zakoukal do mých větví, zamyslel se a v zamyšlení čmáral ukazovákem po orosené sklenici.

„Tak vyprávěj,“ řekl. „Jak vypadala ta tvá stromová svoboda? V tvejch větvích zpívávali ptáci, no a co dál?“

„Říkej v haluzích, jsi přece spisovatel. To jen já, obyčejný smrk, mluvím o větvích, tobě se to nesluší. V mých větvích opravdu zpívávali ptáci a ti ptáci létali, nebyli jen vycpaní v muzeu a zavření ve voliérách zoologických zahrad jako dnes, a když vzlétali do oblak, jako kdyby brali i mě s sebou a když jednou všichni roztáhli křídla a zamávali jimi, vytrhli mě i s kořeny a vznášeli se i se mnou vzhůru k nebi, až k Hospodinovi, a vy lidé jste říkali, to byl zas uragán...“

„To byla ta tvá svoboda?“ zeptal se uštěpačně Spisovatel.

„... a tam, vysoko v oblacích, jsem rozmlouval já, strom, s Hospodinem. V tom byla má svoboda, že já, obyčejný smrk, jsem existoval, já, smrk, jsem se vznesl do oblak a já, smrk, jsem to byl, kdo hovořil s Hospodinem.“

„Mám dojem, že se mejlíš, nikdy jsi nebyl obyčejnej smrk, jak mi teď namlouváš. Jestli jsi někdy lítal, pak jsi byl houštinou ptačích křídel, byl jsi letkou, která jen přestala táhnout po nebi a usadila se na kůlu trčícím do výše, z horizontály ptačí letky ses stal vertikálou, žádný větve, žádný ...“

„Žádné větve, jen samé haluze,“ musel jsem já, obyčejný smrk, znovu opravit Spisovatele. „Horizontály, vertikály, ty mi děláš z bajky učebnici geometrie. Abys věděl, Hospodin mi skutečně naslouchal, i když se mi třeba nezdařilo vzletět až k němu.“

„V hrdlolžeš, už jsi přiznal, že jsi k Hospodinovi nedolít. Kdybych byl Joseph Heller, napsal bych celou knížku o tom, jaks dvojnásob naprd Hospodina, jednak tím, jaks chtěl bejt víc, než obyčejným smrkem a jednak tím, že sis chtěl s ním povídat,“ vedl Spisovatel dál svou a ta jeho sklenice už nebyla orosená. Taky už nebyla ani způli plná a Spisovatele bylo čím dál tím víc slyšet, urážel Hospodina, mě i ptáky. Ptáci se nemohli bránit, už u nás v lese žádní nebyli, a těch několik párů v zoologických zahradách se bálo cenzury, ptáček vydal jednou nepovolený křik a nedostal ptačí zob, když se to stalo podruhé, zbrousili mu zobáček, a tak si potřetí už ani nepíp. A já, smrk, jsem už jen tak tak ševelil, sotva jsem ve větru pohnul svými větvemi, už jsem ztrácel jehličí, a sousedovi dokonce hnědlo a opadávalo dubové listí.

Hospodin mylně usoudil z našeho mlčení a ze Spisovatelova rouhání, že jsem se Spisovatelem zajedno. Hospodinův hněv se tak obrátil i proti mně, Spisovatele nikdy neměl v lásce, nechť si ho tresce, ale proč taky mě? Že by proto, že jsem ho podle Spisovatele ponechal v omylu? Považte, Hospodin a splete se!

„Tváť nápodoba člověka, co chtěl se rovnati Hospodinu, a věž v podobě stromu chystal se postaviti a pohleděti v Jeho tvář, toť zove se zpupností, kteráž jest dvojramenná, nejprve ses chtěl člověku rovnati a posléze ses s člověkem proti mně obrátil, proti svému Hospodinu, i trest tě stihne,“ rce Hospodin a já jsem se z jeho vůle počal měnit v lidskou hlavu, ale jen počal, nikdy jsem se nestal opravdickou lidskou hlavou, jen jsem maličko zachytil lidský obrys, ale než jsem stačil vytvořit přesnou kopii hlavy, začal jsem se metamorfovat v konec lidstva, v lidskou lebku s prázdnými očními důlky a s vyhnilým nosem, a tak jsem nabyl své dnešní stromové podoby, ale ze stromu už moc nezbývá, jen pahýly, my stromy jsme předběhly lidstvo, ukázaly jsme mu jeho konce. I to byl záměr Hospodinův.

Tak končí má stromová svoboda, má stromoda, říkám já, smrk, posmutněle.

Spisovatel přikývl, ale nepochopil, že všechno je to proto, aby Hospodin lidstvu předvedl jeho konce.

„Kruci,“ řekl Spisovatel, „tenhle rozhovor bych chtěl zapsat, ale furt to nemá tu šťávu, nemá to ani kousek příběhu, nějak mi to najednou nepíše.“

„Jak by to mohlo mít šťávu, jak by to mohlo být živé, když tužky, kterými to vše zapisuješ, pocházejí z odumřelých stromů,“ namítám já, strom.

„Dosti odumřelejch dřev, dosti tužek,“ řekl Spisovatel, pohlédl na mě vděčně a tu dostal báječný nápad, vytáhl z kapsy zavírací nožík, povytáhl nehtem palce čepel a jal se ořezávat ukazovák, aby mu pěkně psal. Jak snadné stát se Mistrem, masíčko ukazováku je přec živější než dřevo tužky, a příběhy se hned stanou šťavnatějšími. Spisovateli stačilo tak málo, aby se stal slavným, stačilo, aby si ořezal prst a nikoho ani moc nezajímalo, co tím dobře ořezaným a zašpičatělým prstem napíše. Hlavně, že se dostal až k samé dřeni, tedy podle mě ke kostní dřeni, a že to psal krví života.

Škoda, že tím ořezaným ukazovákem a krví života nenapsal taky naučení. To nám tu teď chybí.

lustrace U.G. Sato