„Zdál se mi krásnej sen, jak letím nad vodami,“ řekla kobylka-krásná slečna-hříbě. „Vznášela jsem se jak duch boží nad vodami. Tak nám to tady předčítal nedávno pan profesor.“

„Nerouhej se,“ napomenula ji maminka kobyla.

„Proč nemám křídla, abych mohla lítat?“

„Koně nemaj křídla.“

„Jak to že ne? Nedávno pan profesor, než začal rajtovat, tak tady ukazoval v knížce okřídlený čtyřspřeží boha Hélia.“

„Na blbinky, to tě užije. Pamatuj si jen to, co lidi ukazujou v poučnejch knížkách, a ne ty vymyšlený pitomosti z knížek plácavých. Tam se plácaj jen samý nesmysly,“ poučovala své hříbátko kobyla.

„Já bych tak chtěla mít křídla. Ty bys nechtěla mít křídla?“

„Nechtěla. A už toho nech.“

„Ani mně bys nepřála křídla?“

„Ne, to tak, aby se ti každej smál. S křídlama by tě nepustili závodit.“

„To já, až budu mít hříbátka, tak si budu přát, aby měly křídla.“

„Až z tebe bude chovná klisna, tak si dělej co budeš chtít. A už ticho, Tóny mě jde hřebelcovat.“

Hříbátko-kobylka rostla a sílila a když začala vyhrávat jeden dostih za druhým, lidi psali v novinách, že běhá, jako kdyby měla křídla. Když slavně dozávodila, vzali ji na chov, jenže lidi netušili, že kobylka závodnice má pořád létací sny a že si už všechno promyslela.

Když jednou ve výběhu uviděla, jak se vysoko na nebi vznáší orel, zaržála tak milostně, že hřebci v blízké stáji málem prokopali stání a orla to smyslné zaržání doslova stáhlo z výšin nebes a orel připlachtil na hradlo ohrady.

„Neboj se a poď blíž,“ řekla kobylka.

„Já nechodím, já létám,“ řekl namyšleně orel a připolétl blíž. „Ani ty se mě neboj.“

„Chtěla bych s tebou mít hříbě.“

„Co blbneš, kobylo. Jsem snad pták koňák?“

„Jsou takový ptáci?“

„Vím já?“

„Tak se nevymlouvej a poď se namlouvat.“

„Nezastřelej mě při tom?“

„Od kdy se orli bojej?“

„Já se nebojím.“

„Tak poď,“ řekla kobylka, popošla zlehounka pár kroků a začla se třít hlavou o orlí zoban a orel pojednou pocítil takové vzrušení, jako dosud nikdy. V tom ho vyplašil Tóny a orel rychle vzlétl a z výšky pozoroval, co se to dole ve výběhu děje a když Tóny zmizel, frk a orel byl už zas u kobylky.

„Že by ňákej kůň byl nemocnej?“ zeptal se Tóny správce chovatelské stanice. „Furt tady lítá orel.“

„Orel si na koně netroufne, i kdyby byl kůň v posledním tažení. A my tady máme stoprocentně zdravej chov,“ odbyl Tónyho správce.

A pak k tomu došlo, tedy z pohledu orla.

„Tak už začni,“ nabádala kobylka orla, který s poloroztaženými křídly zabalancoval nad zadkem kobylky.

„Už jsem skončil,“ odpověděl pyšně orel a potíral si peří zobanem.

„Že jsem nic ani nezpozorovala,“ řekla s výčitkou kobylka.

„Asi seš frigidní,“ odsekl orel a důležitě odletěl.

Když ani s orlem to nejde, musím se rozloučit s přáním mít okřídlené hříbátko, pomyslela si kobylka. Není nám to přáno.

I bylo přáno. Vylíhla se napůl kobylka, napůl orel. Jenže všechno bylo obráceně, než si přála kobylka. Tělo orlí, hlava kobylí. Žádný okřídlený kůň. Lidi se z dálky chodili dívat na ten zázrak přírody. Pak někdo řekl:

„Dyk to nejni zázrak, to je zrůda.“ A hned nato přijela komerční televize a byly reportáže o orlo-hříbátku zrůdičce a do nočního pořadu o všelijakých zvrhlostech si pozvali i kobylku a všichni už zapomněli, jak kobylku oslavovali na dostihách. Byla tady už jen kobyla - úchylačka, která si to rozdala s orlem. A kobylka se nestačila stydět.

Správce stanice přikázal Tónymu, aby zrůdičku předal do cirkusu a dál rozkázal, že pan profesor už k nám nesmí ani vkročit. „Těma řeckejma bájema by nám pobláznil za chvíli celý chov. To bysme tady za chvíli mohli mít i Kentaury. Nebo ptáky Nohy, kdyby sem zavítal třeba lev. “

„Lev sem nezavítá,“ řekl Tóny.

„A orel už taky ne,“ dodal pan správce a podal Tónymu brokovnici a Tóny schválně špatně mířil, ale orel se přesto už neukázal.

A tak mohli být všichni spokojení, kromě kobylky. Ne že by se jí stýskalo po orlovi, vždyť jí nedokázal ani jedinou rozkoš poskytnout. Ale sny létací se jí už nikdy od té doby neopakovaly.

Naučení:

Létací sny jsou prima, ale jen jako sny.

Ilustrace U.G. Sato