Ani bych nespočítala, kolik jsem navštívila kostelů či chrámů. Kolik architektonických typů od dřevěných venkovských kostelíků. Kolik bazilik, katedrál, poutních kostelů, hřbitovních i zámeckých kaplí, ovšem i moderních svatostánků, nejmodernějších staveb. Každý z nich měl svou atmosféru, která na mě dýchla při vstupu. Nebudu jmenovat žádný z nich. Byly to kostely v Evropě, nádherné kostely s obřími kopulemi, kostely v Asii, Severní Americe, Africe i v Austrálii. Převážně křesťanské, anglikánské, pravoslavné, mešity, synagogy. Nikdy jsem nenavštívila žádný kostel v Jižní Americe. Když vstoupím do chrámu, který ke mně promlouvá historií, odvahou stavitelů nebo řečí světel v chrámových oknech, zjihnu, až se mi zatají dech. Posadím se do lavice a nasávám tu atmosféru ticha a prostoru, který byl vytvořen lidským umem, aby hovořil s těmi, kdož chtějí naslouchat. A to nehovořím o dojetí, když zaslechnu hudbu varhan, to nemluvím o tom krásnu, kam mě jejich tóny vynesou.

I teď, když jsem přijela před Vánoci do Sydney, jsem si v novinách přečetla, že kdesi daleko od centra města v kostele Holy Innocents bude sloužit mši pan biskup z Česka. Pamatovala jsem si ho jako mladíka, kdy promlouval k davu s Havlem z balkonu na Václavském náměstí v roce 1989. Kdo by si nechal ujít takovou příležitost, v daleké cizině se setkat s někým, kdo hovoří česky. Našla jsem si na internetu, kde se kostel nachází, kterým autobusem se k němu dostanu. Ještě večer jsem se vypravila najít tu zastávku, z které pojedu, abych ráno přijela včas. Ráno všechno klaplo, autobus jel načas a já jsem si cestou prohlížela rozlehlé město, jeho architekturu, která mi byla povědomá z Británie. Anglické názvy ulic, náměstí i parků, tu atmosféru dávných časů. Ve vilové čtvrti, kterou jsem procházela, jsem obdivovala modře kvetoucí stromy, Jacarandy Trees, a hezky upravené domky a ulice.

Když je v Sydney budova stará dvě stě let, je považovaná za historickou. Nebyl to kostel, na jaký jsem zvyklá. Neměl věž se zvonem ani varhany, pan farář nehrál na kytaru. Ani se v něm nezpívalo. Mši sloužil biskup Václav Malý a po mši jsme se všichni Češi sesedli k besedě, na kterou věřící přinesli občerstvení. Pan biskup je skvělý vypravěč. Zodpověděl dotazy všech, kteří neztratili kořeny se svou vlastí. Milá atmosféra.
Měla jsem sváteční den.

A protože byla doba předvánoční, procházela jsem Hyde Parkem, kde stál ozdobený vánoční strom, zelený vysoký strom v naprosté zeleni. Kolem se opalovali lidé, četli si knížky, svačili nebo relaxovali. A mezi nimi procházeli bílí ibisové, černými zobáky klovali do trávníku, hledali něco k snědku nebo jen tak špacírovali. Nemohla jsem od nich odtrhnout myšlenky ani oči. Až se příště narodím, přála bych si být ibisem v Sydney. A tanuly mi na mysli verše:

Staletý strom v městském parku chrám ticha kolem rozprostřel a stínů provizorní bárku ke kořenům kotvit chtěl. Na lavičce v jeho stínu Ibis na jedné noze stál, zobák v peří zabořený jako by právě usínal.

Láká mě velmi unavenou spočinout v stínu, nabrat sil, kdo by však sedl na lavičku, spícího ptáčka probudil.

A protože byla neděle, tak jsem se, opojená tou předvánoční atmosférou zakódovanou v mém mladém věku, stavila podívat do nejstarší katedrály v Sydney, která se nachází poblíž radnice, do St Andrew’s Cathedral a odtud je to už jen kousek přes Hyde Park do katedrály svaté Marie - Saint Mary of the Cross - na mši. Je to jedna z nejcennějších historických budov v Sydney. Je postavena z místního žlutého pískovce. Základní kámen byl položen v r. 1821. Vnitřek katedrály vás obejme příjemným teplem a sluneční svit jakoby vnitřek chrámu rozsvítí.

Foto: autorka