Lidé zkrátka vytáhnou všechno, každou čerň. Všecky skvrny a srny, i ty sražené. Tak to chodí.

Například Jiří Sovák (1920-2000), původním jménem Jiří Schmitzer, zaplatil roku 1964 prokazatelně tisíc korun za trestný čin opilství: přistižen Veřejnou bezpečností za volantem. A co - bohužel - horšího, dne 4. ledna 1971 v půl osmé večer srazil v Mníšku svým saabem muže - poblíž restaurace Na kapli. Ujel, neposkytl raněnému pomoc a Vojtěch S. zemřel.

V Příbrami u primáře Trefného (a pak v prodejně Pramen URAN) Sovák toho dne podle svědectví vypil něco málo francouzského koňaku, dvě dvanáctky a čtyři deci bílého. Při tragédii mohl tak mít v krvi od 0,86 do 1,78 promile. Není to moc, ale ten člověk, opakuji, zemřel. Život mu nikdo z nás nevrátí. 25. ledna 1971 bylo proti Sovákovi vzneseno obvinění pro tři trestné činy: ublížení na zdraví z nedbalosti, neposkytnutí pomoci a opilství. Dne 14. dubna téhož roku obdržel vyšetřovatel pokyn, aby Sovákovi odebral řidičák, ale člen činohry Národního divadla a Zasloužilý umělec podal písemnou stížnost na postup vyšetřovatele k rukám ministra vnitra a ve stížnosti přísahal, že tři a půl hodiny před dobou nehody vypil jen malé pivo k večeři. Dozorující okresní prokurátorkou v Příbrami byla doktorka Marhoulová, která vzápětí stíhání zastavila - s výjimkou stíhání pro opilství dle paragrafu 201. Za příčinu zastavení ostatního stíhání označila Marhoulová „pochybení vyšetřovatelů“, respektive nedostatek důkazů.

Zpráva mě zaujala, jak by ne! Sovákův syn přece později způsobil obdobnou nehodu, kál se za ni, ale nikdy ani slovem neosočil otce, který se přitom od něj právě kvůli nehodě distancoval. Zaujala mě ta zpráva také proto, že se událost zcela kryje s mým osobním akceptováním Jiřího Sováka jako komika. Je snad pravda, že si každé dítě oblíbí určité herce, ale některé nejvíc, a zpětně člověk už někdy ani nechápe proč. U Sováka to však chápu. Mně osobně byl velmi milý. Narodil jsem se roku 1964 (kdy on zrovna prvně pykal za chlast za volantem) a roku 1971 jsem se pak styděl. Styděl jsem se v první třídě, že ještě nemáme televizi, a rodiče ji tudíž „konečně“ koupili. Skutečně by mě zajímalo, jak by se lišily mé rané vzpomínky, kdyby k této koupi nedošlo. Určitě dost. Televize na mě dělala v tom nízkém věku mocný dojem a dodnes pamatuji, čím vším. I úplnými blbostičkami. Mimo jiné pak Sovákem. Do kina jsem chodil minimálně, protože mě tam zrovna moc nebrali (ač to bylo za rohem), a tak jsem většinu filmů viděl teprve v televizi. A platí to i pro - dnes už zapomenutou - komedie Tři nevinní (1973), kde má Jiří Sovák hned čtyřroli zloděje aut Halamy, ženicha Poupěte, rozvádějícího se žárlivce Ládi a promítače filmů Vlka. Čtvrtá role je mrňavá, pouze na konci. Vedle tří nevinných, sobě si podobných, musel se totiž nakonec objevit ještě i čtvrtý; ale to jsem snad prozradil příliš. - Asi se nepodivíte, že Jiří Sovák dokázal herecky odstínit primitivního příslušníka galérky od rozvádějícího se žárlivce i od ženicha. Dokázal to bez maskování a víc než solidně. Ve filmu kdosi spáchá loupežné přepadení v kině a poraní paní pokladní (tenkrát to ještě nedělaly jen mladé holky). Pokladní poskytne popis a sedí na Halamu, který právě ukradl citroëna. Policie postupně pozatýká tři si podobné chlapy a není to úplně pravděpodobné, ale nevěsta mezi nimi ženicha nepozná. Hned ne. Ani pokladní kina není s to lupiče identifikovat, a tak jsou všichni tři propuštěni! Zloděj si pak vyzvedne z úkrytu klíčky od „citrouška“ a z určitých důvodů se dostává do divoké automobilové honičky s policajty. Tedy esenbáky. Havaruje. A mezitím vyslýchá nevěsta ženicha, kde že strávil poslední svobodnou noc. Ten raději skočí do řeky, než by se přiznal. A žárlivec se mezitím může užárlit a uhádat s opouštěnou. Nakonec spadne v amoku do výtahové šachty. Tak se tři nevinní setkají až v nemocnici. Ani jeden ale nemá knírek, jen pan promítač ano. Ani tato funkce už dnes vlastně neexistuje.

Tento zapomenutý film, kde tedy dochází k pádu do výtahové šachty, k pokusu o sebevraždu i k automobilové honičce a poranění člověka, měl možná být jistou náplastí na to, co Jiří Sovák kdysi provedl v reálu; nebyla-li to spíš pojistka proti (potenciálním) memům a jiným řečem. Jako ve všech starých filmem tu dnes nacházíme spoustu zajímavých a relativně známých herců (Jan Libíček, František Filipovský, Stanislav Fišer, Jiří Zahajský, Jan Faltýnek, Milena Dvorská, Vladimír Hlavatý, Jiří Bruder, Gábina Osvaldová), ale samotný film je trochu slabší a táhne jej Sovákova trojrole. On.

Osobně se mi rovněž vpil do paměti z Dielova seriálu Byli jednou dva písaři (1972), což je adaptace úplně posledního Flaubertova románu, ale dalším filmem, na který bych dnes už nešel a jenž Sovák sám nikdy moc nepřipomínal, je kriminální komedie Muž z Londýna (1974), kde se Hynek Bočan pokusil aplikovat typické Sovákovo mumlání na to, že je vlastně anglický špion! Námět poskytl Lukáš Luhan, scénář napsal Drahoslav Makovička. Agentovi tu připsali minulost kasaře, i když... Takhle… On vlastně výslovně není agent, ale pouze muž, který má převézt na Západ zlaté dvacetidolary - po chlápkovi, který od nás prchl na Západ.

Film Muž z Londýna (dále mj. hrají Lipský, Libíček, Krampol, František Němec, Moučka, Satoranský, Josef Dvořák, Daniela Kolářová a Hlinomaz) opět není valným dílem, ba ještě hůř, a máme zde kupříkladu držet palce hokejistovi, jehož hraje Karampol, když dá „agentovi“ pěknou nakládačku. Dobře. Je to běs. Ale ční nade vším Sovák i únosná hudba geniálního Zdeňka Lišky, který udělal leitmotivem snímku o dolarech „hit“ o tolarech Ó, Velvary.

Jiří Sovák se v těch časech objevil i v komedii Šest medvědů s Cibulkou, kde, pravda, jeho i všechny ostatní zastřel fenomenální Lubomír Lipský (scénář Miloš Macourek a Lipského bratr Oldřich), anebo ve filmu Cirkus v cirkuse (1975, sovětsko-československá koprodukce), což mě jako kluka takřka unudilo k smrti: byli jsme na tom povinně se školou. A tak u mě Sovák definitivně zvítězil (když tedy pominu Chalupáře, které jsem tenkrát taky moc nesledoval) teprve díky (Václavem Klausem nemilované) komedii Zdeňka Svěráka a Ladislava Smoljaka „Marečku, podejte mi pero!“; to už mi bylo dvanáct. Byl tu ještě výborný seriál Byl jednou jeden dům (1974), to je pravda, ale taky jsem ho nepobral (asi nebyl čas). I v něm Sovák hraje, tak jako v F. L. Věkovi či Panu Tau. Abych věc uzavřel. Dál ho samozřejmě miluji a náležel k těm komikům od Boha, které si hned oblíbí i děti. Ačkoli třeba ne všechny. Zpráva o sražení člověka mě pochopitelně zaskočila a netuším, zda je hercova vina 100% jistá… Možná to nezjistí už nikdo?

Tak či jinak už budu na Jiřího Sováka vždycky vzpomínat jako na jednoho z dětských oblíbenců, ba kamarádů. Dobře, že do té výtahové šachty neskočil opravdu.

MUŽ LONDÝNA (hudba Zdeněk Liška):