19.3.2024 | Svátek má Josef


SVĚT: Jak klima mění politiku

14.5.2021

I když se státy nezajímají o změny klimatu, klima se zajímá o státy. Tak by se dal obměnit starý politický postřeh. Globální změny podnebí se dějí a bez ohledu na to, co je způsobuje, hluboce zasáhnou do toho, jak se odehrává světová politika.

Klima je typická přeshraniční věc. Procesy, jako je arabské jaro nebo migrace ze subsaharské Afriky, byly alespoň zčásti způsobeny změnami podnebí. Řadu států čeká hlad nebo nepokoje kvůli suchům, povodním nebo cyklonům, nestabilitu může vystřídat tlak na posílení role státu. Některé země zase mohou fakticky zmizet pod hladinou.

Ani ten nejrozlehlejší stát není dost velký na to, aby dopadům klimatických změn unikl. A možná dokonce naopak, právě pro ty největší země mohou změny počasí znamenat zásadní změnu jejich postavení. Uvědomují si to v současné době velmi bezprostředně čtyři obrovské státy, Rusko, Čína, Indie i Spojené státy. A ano, i Evropa, Evropská unie.

Ještě do nedávné doby se všechny oči upínaly k Americe. Nejen obrovskému spotřebiteli energií a producentovi emisí, ale také státu, který měl k dispozici obrovskou technologickou základnu a postavení neformálního globálního vůdce. Vlastně se všichni shodovali na tom, že bez Ameriky nemá smysl dohadovat se na světovém omezení produkce skleníkových plynů, i proto se tolik řešilo odstoupení Donalda Trumpa od klimatické dohody.

Nyní se zdá, že Spojené státy už toto postavení ztratily. V poslední době se Čína, Japonsko a dokonce i Evropská unie nezávisle na amerických plánech zavázaly k tomu, že už v roce 2030 sníží produkci oxidu uhličitého o desítky procent s tím, že kolem roku 2050 by mohly dosáhnout uhlíkové neutrality.

Teď spíš Amerika dohání ostatní. Joe Biden hodlá věnovat velkou část gigantického postcovidového investičního balíku na zelené projekty, i když na ekonomický i ekologický efekt takového plánu si ještě budeme muset počkat. Je příznačné, že po Trumpově zrušení amerického podpisu pod klimatickou dohodou se některé americké firmy nebo jednotlivé státy unie zavázaly, že budou klimatické dohody dodržovat dobrovolně.

Mohou tak dělat nejen kvůli budoucnosti lidstva, ale i kvůli zcela konkrétnímu vlastnímu zájmu. I Evropská unie tlačí na stále přísnější normy. Mezitím se lídrem v zelených technologiích nenápadně stala Čínská lidová republika. Ta do jejich rozvoje investuje podle některých odhadů více prostředků než USA a Evropská unie dohromady.

Čína totiž nejen zjistila, že změny klimatu ohrožuje její domácí poklid, jejž střeží jako oko v hlavě. Ale také pochopila, že ten, kdo bude mít náskok ve schopnosti vyrábět ekologicky, bude mít ekonomický, technologický, ale dlouhodobě i mocenský nástroj. Tedy že tlak na zelenání ekonomiky se vyplatí.

Pak jsou tu státy, které na zásadních změnách tak jasný zájem nemají. Nejtypičtěji jsou to producenti fosilních paliv, především ropy a uhlí, v menší míře plynu, který je stále akceptován jako relativně ekologický zdroj energie. Během následujících dekád tedy rapidně poklesne relativní váha některých arabských zemí, Íránu a Ruska. Žádný z nich nehraje velkou roli v oblasti pokročilých technologií. Oslabí se také role námořních cest, jako je Hormúz, kterým protéká podstatná část ropy.

Odklon od ropy může způsobit nestabilitu na Blízkém východě velmi blízko Evropy, v případě Ruska to může také způsobit větší zájem na avanturistické zahraniční politice. V případě přetlačování Ruska a Číny ale čas hraje jasně pro Peking.

Globální změny klimatu, které budou pravděpodobně dál pokračovat, byť pomaleji, budou mít asi i další efekty. Do popředí vystoupí spory o vodu, zejména Nilu a Indu, ale i Eufratu a Tigridu. Změní se relativní význam některých přístavů nebo ostrovů a otevřou se nové námořní cesty, zejména v blízkosti Arktidy.

Sama Arktida kvůli svým nerostným zásobám už teď vyvolává velký zájem velmocí včetně Ruska, které si na velkou část teritoria činí nárok. Vytvoří to novou alianci severských zemí, USA, Kanady a také severoevropských zemí stojících proti Rusku. I do této šlamastyky nastupuje Čína, která se prohlásila za stát blízký Arktidě, navazuje přátelství s celky, jako je poloautonomní Grónsko, a investuje do ledoborců.

Tyto globální procesy pravděpodobně posílí úlohu velkých hráčů. Mezi ně by teoreticky měla patřit i Evropská unie. Ta na rozdíl od ostatních není připravena vymoci si své cíle ozbrojenou silou. Soustředí se zatím na rozvoj některých technologií, jako je elektromobilita, což může a nemusí vyjít, ale i ona se vidí jako hráč, který může měnit kalkulace ostatních.

Jedním z prostředků má být zákonodárství, které znesnadní vytěsnění uhlíkově náročných výrob z Evropy, respektive jakýsi uhlíkový dumping při dovozu takových výrobků dovnitř Unie. To je strategie, která má ambici vlastně exportovat klimatickou politiku EU mimo její teritorium.

Určité změny to vše bude znamenat i uvnitř samotné Unie. Například by mohla vzrůst relativní váha jižních států, které budou schopny vyrábět více energie ze slunce a exportovat ji na sever,nebo stavět na jihu výrobny vodíku. Existují i plány stavět evropské solární elektrárny v severní Africe.

Jenže pak by Evropa narazila na svou vlastní slabinu. Chránit tyto kapacity bude znamenat posílit svou roli i jako vojenského a diplomatického megahráče a tam zatím Evropská unie není.

Vysíláno na ČRo Plus, publikováno na www.rozhlas.cz/plus