Nebýt hrabošů, vyzněl rok 2019 v jádru normálně

Jistá pořekadla z éry komunismu se uplatní i dnes. Třeba toto: Kdo je největší nepřítel socialismu? No přece jaro, léto, podzim, zima a imperialismus. I dnes se hodí mít nepřítele, kterého můžeme označit za viníka problémů, a sebe stylizovat do role obětí. Dnešní západní svět je nastaven tak, že kdo chce být úspěšný (v podpoře od EU, státu a v dotacích), obsazuje se do role znevýhodněných, kteří skuhrají na ty privilegované. Platí to pro skupiny rasové, náboženské, genderové, ale i ekonomicky aktivní – například zemědělce.

V dotačním modelu zemědělství bývá výhodné, lze-li špatnou úrodu svést na změnu klimatu (na sucho, mráz, přívalové deště, krupobití), prostě na projevy jara, léta, podzimu a zimy. Rok 2019 se ale z toho modelu vymyká: po mírné vlhké zimě přišel chladný, deštivý květen („studený máj, v stodole ráj“), pak sice následovala epizoda veder, ale srpen působil mírně a zeleně. Rozdíl se projevil i při chůzi krajinou – zatímco loni v srpnu chřestila suchá tráva pod nohama a na stromech už žloutlo listí, letošek přinesl vlhko, čímž časově protáhl, ale neochudil sklizeň obilí. Je o osm procent vyšší než loni.

Ano, perioda sucha trvá, a to už šestým rokem po sobě. Ale tak extrémní projevy sucha jako v letech 2015 a 2018 se letos nedostavily. Včera vydal hydrometeorologický ústav lehce optimistickou zprávu, že deště předpovídané na víkend mohou ustálit stavy vody na řekách i v podzemí a vylepšit přetrvávající deficit srážek. Kde je očekávaný alarmismus? Kde jsou apokalyptické účinky jara, léta, podzimu a zimy? Letos vysadily natolik, že stát ani nepočítá s vyplácením kompenzací za sucho. Zřejmě přijdou ke slovu kompenzace za hraboše. Škody způsobené jejich žravostí nelze bagatelizovat, ale je to průšvih regionální (zejména na Moravě), nikoliv plošný a systémový. Nedá se hovořit o globálním ohrabošení.

Úhrnem. Rok 2019 byl vcelku normální a přinesl normální úrodu. Což je sice pro média typická nezpráva, ale v éře alarmismu má svou přitažlivost.

LN, 6.9.2019