Emise oxidu uhličitého se musí v EU dostat na nulu do 30 let. To je závazek stanovený členským zemím. Bez toho nedosáhneme „klimatického“ cíle udržet nárůst teploty na úrovni 1,5 stupně od konce předindustriální éry. Kdyby se to náhodou nepovedlo, je podle Pařížské dohody potřeba být alespoň hluboko pod nárůstem o dva stupně Celsia.

Jenže Evropská agentura pro životní prostředí (EEA) nyní přišla s tím, že nynější tempo celosvětové snahy je potřeba pořádně zrychlit (zde). Protože vrchol globálního množství emisí musí přijít v rozmezí tří až třinácti let, jinak se nárůst teploty nepodaří udržet na maximálně 1,5 stupni. Pokud bychom se spokojili s nárůstem o dva stupně, musí emise vrcholit v rozmezí 15 až 29 let. Co to znamená?

Jestli mají lidé z EEA pravdu, znamená to hned dvě věci. Za prvé, cíl 1,5 stupně je nesplnitelný. Za druhé, EU nás všechny obelhává. Protože emise asijských zemí porostou ještě pěkných pár let. Stejně jako s největší pravděpodobností i emise globální. Jejich snižování v EU se totiž nemůže nijak projevit, když například největší emitent na světě, tedy Čína, stále zvyšuje množství CO₂, které vypouští. A své emise zvyšují i další země v Asii. EU a USA vypouští přitom dohromady již méně oxidu uhličitého, než jen samotná Čína. Také proto globální množství emisí stále roste.

S ohledem na to, že příprava skutečně významných kroků k dekarbonizaci je dlouhodobou záležitostí, není reálné předpokládat, že by asijské země v průběhu tří až třinácti let začaly znatelně snižovat množství emisí. Tím pádem není ani reálné očekávat, že by úsilí EU, a tedy i Česka, mohlo přinést kýžený efekt. Logicky. Protože největší světový emitent veřejně ohlásil, že množství vypouštěného CO₂ bude zvyšovat ještě deset let. To znamená, že jestli je nějaký klimatický cíl reálný, je to udržení růstu teploty o dva stupně, nikoli o 1,5.

A právě v tom se skrývá lež, kterou všem Evropanům dokola opakuje Brusel. Že prostě musíme emise snižovat k nule co nejrychleji, nejlépe hned. Protože jsme „klimatický lídr“. Jenže to, zda jsme či nejsme takovým lídrem, je klimatu úplně jedno. Diskuze o tom, že Evropa a USA historicky vyprodukovaly víc oxidu uhličitého, a mají proto povinnost snižovat emise dřív a rychleji, je přitom úplně scestná. Protože matematika mluví jasně. Jestli se máme dostat s emisemi oxidu uhličitého na nulu, musí se na tu nulu dostat všechny státy na světě. Jestli bude EU na nule a ostatním naopak objemy oxidu uhličitého porostou, nic se nezmění. Vždyť všechny země EU dohromady vytvářejí nějakých devět procent světových emisí, Čína se blíží třetině. Z čehož jasně vyplývá, že překotné unijní tempo je nesmyslné. Neboť jestli už je skoro pozdě, my to jednoduše nespasíme.

EEA přitom upozorňuje, že i v případě, že by se emise podařilo zkrotit v uvedených časových horizontech, stále bude existovat padesátiprocentní šance, že teplota stejně vzroste víc. Protože již vypuštěný oxid bude v atmosféře působit další desítky let. I v tomto kontextu působí velmi rozumně požadavek agentury, jež vyzývá evropské vlády k tomu, aby se primárně soustředily na přizpůsobení se globálnímu oteplování. Adaptace je podle agentury nyní zásadní. Což je však přesně to, co se v EU neděje.

Jenže až se dít začne, biliony eur, jež s nejistým výsledkem do té doby pohltí bruselský Green Deal, budou chybět. Státy je v rozpočtech mít nebudou a další dluhy si dost možná už nebudou moct dovolit.

Převzato z webu iUhli.cz