„Správní chlapci volí hornické povolání!“ „Já jsem horník a kdo je víc?“ Tato hesla z mého mládí mi rezonují, když si přečtu, že stát bude vyplácet horníkům ze zkrachovalých dolů až osm tisíc korun měsíčně. Zajímavé! Ale jsem rád, že mohu ze svých daní přispět horníkům, když jsem se už nestal správným chlapcem a nezvolil jsem toto povolání. V páté třídě jsem zabral a stal jsem se leteckým mechanikem. Je skvělé, když mi stát přidal 40 Kč na důchod!

České aerolinie přivedli manažeři Tvrdík a „krizový“ manažer Lašák zu grunt, ale že by se stát, potažmo politické strany zajímaly, co se stane se zaměstnanci, kteří ztratí práci? Všechny partaje bez rozdílu aerolinku jenom dojily. Mě jen těší, když vidím, jak se Tvrdík natřásá jako předseda Česko- čínské obchodní komory, že při svém talentu přivést všechno ke krachu položí i Čínu! Položil ČSA, socani pod jeho vedením prohráli volby - Číno, boj se!

Co mi neleze do hlavy, je to, že si manažeři vyplácejí milionové odměny a zlaté padáky a firmy vesele bankrotují a horníci, respektive jejich odbory žádají stát, aby za uhlobarony zaplatil horníkům. Proč stát nešlápne těmto miliardářům na krk a ty ukradené peníze z nich nedostane? Proč mám já za Bakalu a ostatní lotry, kteří bezostyšně kradli, platit z daní jejich zaměstnancům? To skutečně partajím odváděli takový desátek, že jsou nepostižitelní? Že není zájem ty peníze z nich dostat? Stejně tak si vesele vypláceli odměny manažeři ČSA a Českých drah, a přitom podniky krachovaly nebo - v případě drah - dostávaly ohromné státní dotace, aby si Žaluda mohl vyplácet miliony na odměnách. Nejúžasnější je odměna Dvořáka za privatizaci Letiště Praha, která vůbec neproběhla a bylo to v době, kdy tentýž člověk žádal posádky, aby si dobrovolně snížily platy!

„Krizový manažer“ Lašák skutečně aerolinie do krize přivedl. Za odměnu si údajně koupil Metropolitan Club. Tam jsem měl křest své knížky a autorské čtení. V té době to měly pronajaté kamarádky z letiště. Teď tam už autorské čtení mít nebudu, to vím jistě. Ale díky mým článkům o letadlech mne oslovil velitel pardubického letiště a pozval mě na čtení a povídání o letadlech v předvečer Leteckého dne Pardubice 27. května. Na Lašáka kašlu, ale „moji čtenářové mi rozumějí“, jak říkal Jan Werich.

Kamarád Petr přednáší na vysoké škole. V přestávce šel do kavárny na kafe. Poslal mi fotku, jak mu káva zkysla, když zjistil, že u stolku vedle sedí Lašák s nějakou babou. A příště tam byl zase! Normální člověk by změnil lokál, ve středu města jich je bezpočet. Ne tak Petr, on je srdcař a tak, jako alkoholici dokáží přepít Antabus, on se snaží učinit totéž s člověkem, který ho kvůli mně osobně vyhodil. Lašák pořádal za milóny v hangáru E (než ho prodal, jako všechno) akce „Setkání s ředitelem“. Byly celkem tři, na první se šli na nového ředitele podívat ze zvědavosti všichni. Pak, když zjistili, co je zač a jak se aerolinie pod vedením jeho a jeho kámošů řítí střemhlav dolů, už nikoho nezajímal, a tak na poslední „setkání“ byli zaměstnanci již povinně nadelegováni. Tam se promítal film o tom, jak šťastní zaměstnanci chápou kroky vedení. Jenže ouha, Petr s filmovým štábem potkal na ploše mě a zeptali se. A to byl kámen úrazu. Aniž by to ti šašci z vedení viděli, tak si byli jistí. Když to zaměstnancům hrdě promítli, dostavil se nechtěný smích. A pak byli vyděšení oni a Petr ještě týž den letěl. To jsem se dozvěděl, až když jsem si přečetl jeho doslov k mé poslední knížce. Nevím, jestli se Petrovi podařilo překonat averzi ke „krizovému manažerovi“, doufám, že tuhým tréninkem již zvítězil.

Tak jsem se spravedlivě rozčílil a budu muset jet za Amálkou, která mě vždy rozesměje. Nejkrásnější ženská mého života má ve svých třech letech víc rozumu než všichni ministři dohromady.