Ten příběh znám velmi dobře, týká se mně velice blízké osoby. A i kvůli tomu nechci uvádět jeho pravé jméno. Chovám k němu respekt – k jeho příběhu uspěšného italského " selfmademana".

Pochází z poměrně chudé rodiny, neměl možnost vystudovat, přesto z něj jeho zvědavý mozek společně se silnou vůlí a chutí něco dokázat udělaly majitele dobře fungující malé továrny na výrobu strojů na přepočítání mincí stojící na předměstí Florencie.

Sázky na nejvyšší kvalitu se mu vyplácely, stroje se prodávaly po celém světě. Většinu života strávil na cestách po světě, aby nevynechal žádný důležitý veletrh a aby byl blízko svým klientům. Jeden jeho stroj jsem našel i v Praze, kde ho zákazník používal více než deset let. Chválil si ho. Nikdy žádná závada, žádný problém.

Situace se ovšem od roku 2008, kdy vypukla finanční krize (záměrně nechci mluvit o ekonomické krizi, protože s ekonomií to nemá mnoho společného), začala zhoršovat. Prodeje klesaly, konkurence z východních zemí byla čím dál agresivnější. Často nelegálně prodávala zcela stejné stroje bez licencí, navíc export těchto firem z Východu byly značně dotované státem.

Přesto se snažil udržet svůj tržní podíl, podnik nechtěl prodat, a tak nehledě na svůj vysoký věk (je mu hodně přes sedmdesát), začal cestovat a pracovat ještě více. Podnik byl jeho dítě a i zaměstnanci, jejichž osudy dobře znal, pro něj byli svým způsobem součást rodiny. Žádná fluktuace, žádný v Česku typický odliv dělníků kvůli o pár stovek vyššímu platu ve vedlejší továrně, nic takového. Osud firmy byl osudem všech.

Špatných zpráv však přibývalo. Bylo pro něj značné trauma, když musel propustit deset svých zaměstnanců, nechal si jen tři. Mezitím banky, ty samé banky, které otrávily světovou ekonomii tzv. toxickými finančními produkty, deriváty, vyplácely svým manažerům obrovské částky, chtěly zpátky ty samé peníze, které mu půjčily, ale plus lichvářské úroky (přestože je od centrálních bank naopak dostávají za směšně nízké úroky) a se kterými on investoval do inovací, aby čelil krizi vyvolanou těmi samými bankami .

Dává to smysl? Mně ne. Aby nějaký bankéř, který v životě nedokázal nic jiného než sedět na pohodlném křesle a vydělávat nehorázné částky na práci podnikatelů, který nikdy nic neriskoval, protože přijdou-li problémy, tak stát (kdysi dávno instituce reprezentující celý národ, dnes spíše lobbistická frakce těchto finančníků) nás nutí zaplatit další peníze bankám... aby mohl dále užívat výhod.... jestli tomuto někdo říká tržní ekonomika, tak nastal čas se nad tím zamyslet.

Převzato z Pieralli.blog.ihned.cz se souhlasem autora