Zákon o 254/2004 Sb. o omezení plateb v hotovosti a o změně zákona o správě daní, jenž je u veřejnosti znám spíše jako „zákon proti praní špinavých peněz“, ukládá všem subjektům povinnost uskutečňovat platby v ekvivalentu 15 tisíc eur bezhotovostně. Poskytnutím či přijetím platby v hotovosti se fyzická osoba dopouští přestupku (pokuta až 500 tisíc Kč), stejná aktivita (přijetí či poskytnutí platby nad limit v hotovosti) je u právnických osob kvalifikována jako správní delikt oceněný pokutou až do výše 5 milionů Kč.

Povinnost realizovat platby bezhotovostním způsobem zákonodárci obhajují nutným omezením, které má zabránit praní špinavých peněz a korupci. Obzvlášť v České republice je takový zákon nutností, říká se často. Je tomu ale skutečně tak? Nechceme samozřejmě tvrdit, že v ČR k podobným jevům nedochází, nejsme blázni, ale spíše se zamyslet nad tím, zda výše zmíněný zákon skutečně pomáhá, případně komu ano a komu ne.

Za prvé: data z praxe zjevně ukazují, že zmíněný zákon nefunguje. Mezi lety 2005 a 2009 bylo v České republice za trestný čin praní špinavých peněz odsouzeno pouhých 29 lidí. Myslet si, že v ČR došlo za pět let k dvaceti devíti případům vyprání špinavých peněz z trestné činnosti? Člověk nemusí být zrovna elitní vyšetřovatel, aby poznal, že jde o naprosto absurdní číslo, zejména v kontextu všech těch „Jobových zvěstí“, které se téměř každodenně dozvídáme u snídaně z denního tisku.

Zajímavé je popřemýšlet i nad tématem, kolika lidí se zmíněná problematika vlastně týká. Opravdu je efektivní ve vyspělé společnosti, na počátku třetího tisíciletí uplatňovat princip kolektivní viny? Několik lidí použilo nůž k vraždě. Zakážeme všechny nože? Ne. Několik lidí se zabilo na kole. Zakážeme používání kol? Ne. Několik lidí zneužívalo platby větší hotovosti k praní špinavých peněz. Zakážeme všechny takové platby v hotovosti? Ano! Kolektivní vina je typickým způsobem „řešení“ problémů legislativní cestou. Nevidíme jediný důvod, proč by ctihodní a bezúhonní občané nemohli pracovat s legitimně nabytou hotovostí, zvláště pak v době, kdy legitimně nemusejí institucím věřit. To totiž ukázala zkušenost z finanční krize, kdy se do problémů mohou dostat i velké finanční ústavy.

Malé krádeže zákon nepostihuje, velcí zloději jej dokázali obejít vždy a dokážou to i teď. Pokud někdo vykrade trezor banky, jistě ani neměl v úmyslu jít na první přepážku jiné pobočky a peníze si vložit na běžný účet. To platí i pro politika, který vydělá desítky milionů obchodem s akciemi, jenž se naskytne „jednou za život“. A nakonec na to doplatí Pepa Novák z Horní Dolní, kterému soused půjčil na oktávku a on mu to jde vlastnoručně vydřenými penězi splatit.

Z výše uvedeného vyplývá klíčová otázka – existuje vůbec někdo, kdo chtěl legalizovat peníze z trestné činnosti, ale kvůli zákonu se mu to nepovedlo? Těžko říct, ale informace z „podsvětí“, které na povrch pronikají prostřednictvím práce investigativních žurnalistů (např. Jak se perou peníze?, Ekonom, 21.12.2010, Jak se pere v Hazardistánu?, Ekonom, 10.2.2011), napovídají, že odpověď na výše uvedenou zakázku je spíše záporná. Nejvíce peněz se vypere prostřednictvím podvodů s fingovanými sázkami a výhrami v kasinech a hernách, což je oblast, na kterou zákon vůbec nemyslí. Takový čistý milion Kč si pak „šťastný výherce“ do banky rád přinese uložit. A nikdo mu nic nedokáže…

Všechny domnělé efekty zákona stojí na hliněných nohách. Až na jeden: Zákon proti legalizaci peněz z trestné činnosti jednoznačně nahrává bankám. Pokud člověk nemá jinou volbu než posílat platby nad 15 tisíc euro elektronicky, pro banky je to poplatkový ráj. Zkuste se podívat do sazebníku a zjistit, kolik bude stát vložení půl milionu Kč na účet a podání příkazu k úhradě na papírovém nosiči na přepážce, popřípadě vklad peněz na účet třetí osoby. Všechny tyto aktivity patří k nejdražším položkám v sazebníku. Zákon tak obyvatelům způsobuje nemalé peněžní náklady. Pokud banky křičí po tržním prostředí a odstranění nesmyslné regulace, měly kritizovat i zákon proti praní špinavých peněz.

I toto je regulace, liší se jen v tom, že chrání banky, nikoliv klienty.

www.bankovnipoplatky.com