Po roce a půl klesla inflace pod magickou hranici 10 %. Mohlo by se tedy zdát, že je vyhráno a teď už nás čekají pouze dny zalité Sluncem. To je však zásadní omyl, protože její příčiny přetrvávají.

Jak vlastně poslední inflační vlna začala, máme všichni ještě v živé paměti. Jejím spouštěčem byl zhruba před dvěma lety nekontrolovatelný růst cen energií. Měl několik příčin, nicméně těmi nejvýznamnějšími bylo jednak raketové zdražení emisních povolenek v důsledku spekulativních obchodů s nimi a dále zpackaná klimatická politika EU (zde). Tedy vypínání stabilních zdrojů energie a jejich nedostatečná náhrada zdroji občasnými ve jménu pofiderního „boje za záchranu klimatu“.

Právě tyto zdroje však v létě 2021 vyrobily méně energie. V Severním moři totiž nefoukalo. Tento výpadek ovšem nebylo čím nahradit, a tak došlo k převisu poptávky po energii nad její nabídkou a tím i raketovému růstu její ceny. A protože ji potřebujeme nejen k tomu, abychom mohli doma svítit, ale bez ní neumíme ani nic vyrobit nebo dopravit, logicky rostly i ceny prakticky všech výrobků a služeb. Tak prosté to je. Když pak Putin v únoru 2024 zaútočil na Ukrajinu a došlo k ukončení dodávek ruského plynu, tak se situace ještě zhoršila.

Vlády na to reagovaly s různou rychlostí a odlišnou razancí. Ta naše patřila k těm nejpomalejším. Její opatření navíc nebyla protiinflační, tedy taková, která by mírnila ceny energií a následně tedy i ceny navazujících výrobků a služeb, ale pouze kompenzovala zvýšené náklady odběratelům. Jak domácnostem, tak i firmám. Čímž však přilévala do ekonomiky další peníze a inflaci tím naopak přiživovala. Celé to stálo majlant. Což by se dalo ještě akceptovat v případě, kdyby si tím vláda „kupovala“ čas na to, aby mohla proti příčinám vysokých cen energií zakročit co nejúčinněji. Neudělala však vůbec nic. Naopak. Místo aby například usilovala o změnu spekulanty zneužívaného systému emisních povolenek a v případě nezdaru z něj vystoupila, tak naopak podpořila jeho rozšíření na benzín, naftu a topení plynem nebo uhlím v domácnostech (zde).

Jak však šel čas, ceny energií se postupně stabilizovaly, a dokonce začaly i klesat (zde). S určitým časovým zpožděním se logicky začal zmírňovat i růst cen ostatního zboží a služeb. Inflace klesla z hodnot atakujících 20 % na jednociferné a ČNB předpovídá, že se ustálí na hodnotách běžných před rokem 2021 (zde). Vypadá to tedy, že je vše na dobré cestě a máme vyhráno. Toto zdání ovšem klame.

Základní příčina, která za posledním raketovým růstem cen stála, totiž přetrvává. Tím je nedostatečná výrobní kapacita stabilních zdrojů energie. A bude čím dál hůř tím, jak budou tyto zdroje vypínány a nahrazovány těmi občasnými. Tedy především větrem a fotovoltaikou. Až totiž zase jednou v Severním moři nezafouká, nebo někde jinde dostatečně nezasvítí, bude se situace z léta roku 2021 opakovat. Opět tu bude náhlý převis poptávky, který nebude čím uspokojit a opět bude následovat raketový růst cen. Inflační vlna, která právě pomalu končí, je zkrátka jen malou ochutnávkou toho, co nás čeká, pokud radikálně nezměníme svoji energetickou politiku a neočistíme ji od zhoubného vlivu klimatické ideologie.

Říká se, že chytrý člověk se z chyby poučí, ale blbec ji opakuje. Když však tak kolem sebe koukám, žádné poučení nevidím...