Pochybovačně sleduji debatu, zda Česká republika má, nebo nemá půjčit Mezinárodnímu měnovému fondu devadesát miliard, a neodbytně se mi vrací jedna vzpomínka. Byla jsem svého času na debatě s Władysławem Bartoszewským, který tehdy byl polským ministrem zahraničí, a padla tam otázka, jak se dívá na to, že Severoatlantická aliance bombarduje srbské cíle. Bartoszewski odvětil, že otázka je špatně položená: NATO nejsou žádní "oni", jsme to my – to my bombardujeme mosty v bývalé Jugoslávii!

Nazíráno touto optikou je úplně jasné, že peníze půjčit máme – jsme to přece my, ta Evropská unie, která se dostala do problémů. Nebo to nejsme "my"? Jsou to "oni" – a my, Česká republika, jsme někdo jiný? A proč "nám" tedy "oni" dávají peníze z evropských fondů?

Aby bylo jasno: byla jsem na podzim na návštěvě v Evropském parlamentě a pranic se mi nelíbilo, co jsem tam viděla. Dokonce jsem silně zapochybovala, zda takto vybudovaná a vedená instituce má naději na přežití. Fakt ovšem je, že se mi pranic nelíbí ani spousta věcí, které se dějí tady, v České republice. Mám se tedy udělat pro sebe a usoudit, že český stát nejsme "my", že jsou to nějací "oni", mezi které mě (zřejmě nedopatřením) osud zavál? Soudím, že taková úvaha je absurdní a že je naopak na mně, abych se s tím, co se mi nelíbí, snažila dělat, co umím. Není to pro mne nová situace.

Když slyším, jak někdo vyčísluje, že bychom mohli své peníze uložit lépe než do půjčky Mezinárodnímu měnovému fondu, trochu žasnu – tak brát od "nich", to ano, ale když se "oni" dostanou (vlastní vinou, jistě) do potíží a potřebují půjčit, tak "nás" se to netýká? Co bychom to byli za sprosťáky? Už slyším námitku, že obchod je obchod a plést do něj morálku nemá smysl. Ale má, má to smysl! Samotná myšlenka obchodu se přece zakládá na tom, že se dluhy platí a smlouvy dodržují, jinak by žádný obchod nemohl existovat.

Nebo je snad Evropská unie odsouzena k zániku? Taky s tou úvahou občas koketuji. Evropa podle mne opouští kořeny, z nichž vyrostla, Evropané už nechtějí mít děti, čímž popírají svou biologickou podstatu – a národ, který se přestane rozmnožovat, nepochybně hodlá vymřít. Vymírá ostatně i společnost, která se vzdá idejí, na nichž vznikla. Pokud tomu tak je, bylo by vhodné a slušné, abychom z Evropské unie vystoupili a snažili se českou lodičku kormidlovat v nejistém světě na vlastní pěst. Asi by nám to dlouho nevydrželo, nejsme žádný ekonomický tygr a nezbylo by nám než se připojit do jiného než evropského konvoje. A taky bychom rázem přišli o evropské dotace, o něž máme, nemýlím-li se, v hojné míře zažádáno.

Být nevěrohodným partnerem se nevyplácí, švindl vyjde dřív nebo později najevo a člen nějakého společenství, který chce jen sbírat výhody a není ochoten ve chvíli potřeby přinášet také oběti, se brzy dostane do izolace a ostatní ho přestanou brát vážně. Pak už nejsou nic platné jeho sebelepší rady a požadavky, jak společenství zlepšit. Pokud opravdu chceme tohle, nepůjčujme ani halíř.

LN, 16.12.2011