Zatímco státy s rostoucí ekonomikou budou stavět nové jaderné reaktory, po krk zadlužené státy Evropy zavřou reaktory své a budou z nových dluhů dotovat neefektivní chytání větru, slunečních paprsků a pěstování potravin, které pak spálí, aby se lidé ohřáli.

Například Čína, Saúdská Arábie, Jihoafrická republika nebo Indie se rozhodly masivně investovat do nových jaderných reaktorů, které mají zajistit dostatek efektivních zdrojů elektrické energie pro další rozvoj těchto zemí. Během následujících patnácti let se podle Světové nukleární asociace postaví v nejrůznějších zemích světa cca 450 jaderných reaktorů. Dnes jich je něco přes 440, z čehož vyplývá, že jejich počet se v relativně krátkém čase v porovnání s dosavadním vývojem jádra na světě zdvojnásobí.

Oproti výše uvedenému se Německo se rozhodlo kompletně odstavit do roku 2022 všechny své reaktory, Francie, která je na jádru závislá ze 75% už nebude reaktory po vypršení jejich životnosti obnovovat, Itálie totéž. Bohužel podlehli i Švýcaři, kteří do roku 2034 zavřou svých pět reaktorů. Evropa v posledních letech dělá přesně opačné kroky, než rychle se hospodářsky rozvíjející oblasti světa. Zjevně nemají politici na starém kontinentu důvod, proč by z tohoto trendu mělo zrovna jádro vypadnout.

Praotec Čech svého času podle pověstí, když se rozhlížel z hory Říp, údajně prohlásil: „To je ta země zaslíbená, medem a strdí oplývající.“ Dnes by viděl pole plná žluté řepky, prolnutá na sluneční paprsky čekajícími černými deskami (mimochodem víte, že žlutočerná barevná kombinace se používá pro výstrahu, neboť na ni náš mozek nejlépe reaguje), zatímco nad tím vším se točí větrníky, čekající na vítr.

Vypadá to, že Česká republika si jádro zatím uchová a bude ho dál rozvíjet. Jsem tomu rád. Otázkou však je, jak dlouho to ještě vydržíme. Až začneme vydělávat dobré peníze na tom, že budeme elektřinu dodávat do těch států v EU, kterým nebude foukat vítr a svítit Slunce podle politického zadání, dost možná se při platnosti Lisabonské smlouvy najde nějaká ta většina (v té době už bez jádra), která jádro prostě ve státech EU zakáže. A náš parlament? Ten jistě, jak bývá pravidlem, k tomu nepovede ani rozpravu a implementuje nové nařízení potichu do naší legislativy se suchým konstatováním „musíme to přijmout, jinak nám hrozí sankce.“ Nezbývá než si přát, aby tu současnou evropskou myšlenkou elitu mezi politiky začali voliči postupně stát za státem měnit. Nerad bych se dočkal doby, kdy budu muset doma běhat na směny se ženou uvnitř dřevěného kola, když se budu chtít večer podívat na zprávy v televizi, nebo třít liščím ohonem ebonitovou tyč, abychom si pro domácí spotřebu vyrobili elektřinu sami a já si mohl k zapálené svíčce pustit počítač a napsat blog.

Autor je zakládající člen Strany svobodných občanů

Převzato z FrantisekMatejka.cz se souhlasem autora