My nic, my EU. To nějaký fond z Bruselu

Evropská unie se chystá dělat to, co si kdysi sama zakázala. A není to poprvé

Evropské vlády se po pandemii chystají oživit zmrazené ekonomiky a pumpují do nich peníze. Ty bohatší to mají snazší, mohou si poměrně levně půjčit na finančních trzích.

Vlády z chudého a předluženého Jihu však na levné půjčky nedosáhnou. Výsledkem může být, že nůžky mezi seveřany a jižany se ještě víc rozevřou, a tak se zvýší pnutí v eurozóně i v celé Evropské unii.

Takový vývoj může ohrozit měnovou unii i celou sedmadvacítku (EU bez Británie). A tak se posouváme blíž k dluhové unii.

Evropská komise připravila plán, v jehož pozadí stojí Emmanuel Macron a Angela Merkelová. Členské státy podle něj dostanou na obnovu ekonomik 750 miliard eur (víc než 20 bilionů korun). Tuto částku si přitom Unie půjčí na finančních trzích – poprvé ve své historii.

Za vydané dluhopisy bude ručit samotná Unie, která je přes fond obnovy rozdělí tam, kde budou potřebné – 500 miliard formou přímých plateb, jen zbylých 250 miliard formou úvěrů.

Zadní vrátka pootevřena

Dá se to pokládat za krok k dluhové unii zadními vrátky.

Evropské smlouvy přitom dluhové hospodaření výslovně zakazují. V Lisabonské smlouvě se píše, že Evropská unie neodpovídá za závazky ani nepřebírá závazky vlád států. Je v ní také zakotveno pravidlo, že unijní rozpočet musí být vyrovnaný.

Když německý kancléř Helmut Kohl kývl na euro, ujistil Němce, že společná měna nic na této zásadě nic nemění a že Německo nebude hradit výdaje cizích států. Angela Merkelová tento německý postoj dlouho držela. Teď ale povolila a názor změnila.

Na změnu pravidel, potažmo základních smluv, ale není čas. Navíc by bylo nutné je schválit jednomyslně, což je sotva představitelné. Proto se použije jiná, tentokrát nepsaná zásada, která říká, že pravidla jsou od toho, aby se obcházela.

Co jsme si zakázali, to si jednoduše dovolíme.

Evropská unie založí samostatnou právnickou osobu – fond pro hospodářskou obnovu. Fond, nikoli Evropská komise či jiná evropská instituce založená smlouvami, bude vydávat dluhopisy. Z nich pak budou financovány projekty zaměřené na pomoc ekonomikám zasaženým pandemiím a zároveň předluženým, které by vlastní dluhopisy zruinovaly.

Je to řešení chytré horákyně. Evropská unie bude dělat dluhy, a přitom se bude moci tvářit, že je nedělá. Dělat je bude nějaký fond z Bruselu.

Našinci to může připomínat výrok: „Není to moje, je to nějaký firmy, co patří holdingu.“

Německé vládě takové „chytré“ řešení umožní obejít ústavní soud, který se nedávno usnesl, že nákupy cenných papírů, které nikdo nechtěl a kterými Evropská centrální banka držela jižní státy nad vodou, odporují německé ústavě. Chystaný fond obnovy nemá mít s centrální bankou ve Frankfurtu co do činění.

Poprvé to je nejtěžší

Zvýší se přirozeně riziko morálního hazardu. Ve chvíli, kdy bude fond obnovy založen – a kdy dostanou další levné peníze – mohou Itálie, Španělsko a Řecko ztratit motivaci k bolestivým reformám.

Pravda, má to být jednorázové opatření a má sloužit k jednorázové pomoci po pandemii. Navíc bude omezeno předem dohodnutou částkou. Vlády zmíněných států tak s financemi nebudou moci počítat jako s trvalým zdrojem příjmů.

Když ale bude zřízen fond pro hospodářskou obnovu, proč ho nevyužít také při další krizi, anebo k řešení jiného problému? Kromě toho, porušit pravidla podruhé bývá snazší, potřetí to může jít jako po másle.

Dosvědčují to třeba maastrichtská kritéria pro jednotnou měnu. Jsou zakotvena v unijních smlouvách a striktně omezují výdaje států. Předpisují míru zadlužení pod šedesáti a schodek rozpočtu pod třemi procenty hrubého domácího produktu. Většina států eurozóny však dlouhodobě neplní dluhový limit a některé ani schodkový.

Jistě, plán na fond obnovy má spoustu odpůrců. Nejhlasitěji proti němu vystupuje seskupení Rakouska, Dánska, Nizozemska a Švédska, které si vysloužilo označení „Frugal Four“ (šetrná čtyřka). Přesto se dá očekávat, že ho nakonec sedmadvacítka s jistými úpravami schválí.

Za prvé: Itálie, do které bude směřovat nejvíc dotací, potřebuje finance na to, aby odvrátila platební neschopnost a udržela se v eurozóně i Evropské unii.

Za druhé, částka není tak horentní, aby finance unijních států, potažmo Německa, rozvrátila. Sama německá vláda na podporu domácí ekonomiky vydá vyšší sumu,

A do třetice: Německá vláda po zmíněném usnesení ústavního soudu už nemůže spoléhat na to, že se německá centrální banka bude v budoucnu podílet na nákupech toxických dluhopisů organizovaných Evropskou centrální bankou.