Z opačného konce zeměkoule bude na svět daleko příjemnější pohled než ze srdce Evropy

Přestože předpovědi expertů vidí ekonomický vývoj západního světa v příštím roce dosti optimisticky – pokud to tedy porovnáváme s několika minulými lety – rizik i nejistot je před námi ještě příliš mnoho. Nakonec i prognóza týdeníku Euro nabízející šance na ochránění osobních i firemních úspor a rezerv je hodně konzervativní a spíše defenzivní.

A především Evropa není, a ještě dlouho nebude, místo na dlouhodobé investice se stabilním výnosem. Jakkoli to nyní vypadá na uklidnění dluhové krize, jde jen o zdání a o vyřešení problému likvidity bank. Se solventností vlád řady evropských zemí to není vůbec valné. Příští rok bude klíčový v tom, že hrozí vpád krize do jádra eurozóny, konkrétně do Francie, jejíž nový prezident François Hollande a jeho administrativa žijí v jakémsi vlastním vesmíru a nehodlají zřejmě řešit problémy, které před touto evropskou mocností stojí. Státní dluh Francie se nezadržitelně blíží sto procentům HDP a je zřetelně větší než španělský. Co je ale horší, propadá se konkurenceschopnost francouzského průmyslu, který trpí naprosto rigidním trhem práce a vysokým zdaněním. Daňová reforma navíc nyní vyhání bohaté Francouze ze země. Exodus boháčů je zřejmě stále jen na počátku. Nové daně se týkají údajně jen velmi malého počtu lidí, ale signál je to pro všechny ostatní, kteří si brzy začnou uvědomovat, že na řadě jsou nyní o něco chudší boháči, a pak už zbývá jen sdírat střední třídu. The Economist označil současnou Francii za bombu před výbuchem a zobrazil ji na obálce jako sedm baget svázaných trikolorou do podoobálka by dynamitové nálože se zapáleným doutnákem. Vykoledoval si sice velmi nevrlou reakci francouzské vlády, ale nesporně i chápavé kývání hlavami ve zbytku Evropy.

I kdyby Hollande přece jen dostal rozum a začal s reformami, i kdyby došlo k nějak zázračně bezbolestnému oddělení Řecka z eurozóny, pro něž jsou nyní vytvořeny v evropském bankovním sektoru zřejmě dostatečné podmínky, pokud jde o likviditu, zůstane zde problém, který je obsažen v samotné podstatě existence společné evropské měny. Tím problémem je jeden límeček měnové politiky pro různě mohutné krky národních ekonomik. Evropská centrální banka nyní, k veliké nelibosti Bundesbank, dělá měnovou politiku na míru Španělsku a Francii. To vede a musí nevyhnutelně vést k expanzivní měnové situaci v Německu. To, že se inflace zatím drží v normě, ještě neznamená, že nedochází k jiným defektům v ekonomice. Především nárůst cen nemovitostí, které zejména v některých bohatších městech jako třeba v Mnichově či Hamburku již přesáhly férovou hodnotu. Ale stejně dobře může být skrývanou realitou, že akcie německých firem mohou být i přes jejich finanční zdraví nadhodnocené. Investoři se totiž stále dívají na svět předkrizovou optikou. Nás však nečeká návrat k předkrizové ekonomice, ale vstup do nového normálu, kde bude růstový potenciál národních ekonomik podstatně nižší, vzhledem k potřebě vyrovnat se se státními dluhy a se suboptimální měnovou politikou Evropské centrální banky.

Skutečnost, že situace v Evropě je a bude ze své podstaty nestabilní, pak může mít vliv na ceny zlata, u nichž se experti nyní předhánějí v předpovědích, jak velký pokles lze čekat. Krizový scénář v Evropě ale může zlato stejně dobře poslat opačnou cestou.

V moři nejistot je přece jen jedna jistota, a tou jsou fosilní paliva, jejichž ceny budou klesat. Rychle, pokud bude v Evropě ouzko a stagnace, nebo pomalu, pokud dojde k oživování západních ekonomik. Břidlicové technologie udělaly ze Spojených států zcela soběstačnou zemi, pokud jde o plyn a ropné produkty. Ceny energií v USA dramaticky poklesly. Tlačí to dolů ceny ropy a plynu, a tím veškeré energie po celém světě. Kromě Evropy, paralyzované zelenou paranoiou a z ní uštrikovanou sebevražednou legislativou.

Možná by investice do akcií firem z energeticky náročných, a přitom dostatečně sofistikovaných odvětví v USA také nebyly v počínajícím roce od věci.

Tahle situace má i své globálně politické konotace, kdy USA ztrácejí zájem na vývoji na Středním východě, což je pro nás trochu nebezpečně blízko. Každopádně synovi lze poradit – Vzhůru na Západ, ale hodně daleko.

Nebo na Východ. Každopádně z opačného konce zeměkoule bude na svět daleko příjemnější pohled než ze srdce Evropy. A nejen letos. Tady prostě chcípnul pes.