Současná situace, kdy drtivá většina států Evropské unie porušuje unijní rozpočtová pravidla, by se již nikdy neměla opakovat. Šéfové států a vlád EU se shodli, že v budoucnosti rozpočtoví hříšníci za špatné hospodaření a nadměrné zadlužení zaplatí tučné pokuty.

Evropské probouzení probíhá pomalu, nebo spíše vůbec. Ani po dvou letech chaotických diskusí není žádný pokrok zřejmý. Skončený summit v Bruselu sice zásoboval média především spory o sankce za nedodržování rozpočtových pravidel, ale nakonec na něm přece jen zazněla diskuse, která měla smysl a z níž by měl vyjít nějaký závěr zhmotněný v jasná pravidla.

Podstatou této diskuse bylo nalezení cesty, jak nechat řízeně zbankrotovat předluženou členskou zemi eurozóny. Vlastně nejde o nic jiného než o vrácení problému státních dluhů na úroveň dlužník, tedy stát, a věřitel, tedy držitelé státních dluhopisů v podobě bank a finančních institucí. Tyto strany musí nést odpovědnost za svá rozhodování a přestat se schovávat za plentu společné měny a různé záchranné fondy. Je to sice zatím jen v rovině diskusí, ale zdá se, že se v Bruselu objevili i nějací chápavější politici.

Příliš drahá řecká legrace

Není divu, že motorem tohoto posunu je německá kancléřka Angela Merkelová. Tu modrou plentu s dvanácti hvězdičkami platí Němci a už maličké Řecko ukázalo, že je to hodně drahá legrace. V roce 2013 budou Atény dlužit Berlínu desítky miliard eur a nikdo z racionálně uvažujících ekonomů nevěří, že se tenhle dluh podaří nikoli snad splatit, ale alespoň profinancovat novou státní půjčkou od komerčních institucí za přijatelný úrok. Finančním trhům je jasné, že dříve nebo později dojde k restrukturalizaci řeckého dluhu, což je takový kulantnější výraz pro státní bankrot, jakým prošla třeba Argentina. Tedy že půjčky rozhodně nebudou splaceny v celé své výši i s vysokými úroky. Daňoví poplatníci zemí, které se podílejí na financování gigantického záchranného fondu EU, přijdou o své peníze. To by samozřejmě mělo bolet i dlužníka, který se ocitne pod ještě tvrdší kuratelou, než pod níž se dosud nachází. Buďme pro tento okamžik optimisty a věřme, že se tenhle nápad ujme.

Euro neboli kvadratura kruhu

Kromě racionální úvahy o nutnosti najít cestu, jak nechat zbankrotovat předluženou zemi a neohrozit přitom celou Evropskou unii, je však nutné najít nějaký model fungování společné měny euro při minimalizaci nákladů, které je nutné za její zavedení platit. A to stále víc a víc připomíná hledání kulatého čtverečku či suché vody. Přesně tak totiž vypadala celá předsummitová diskuse o zpřísňování sankcí za nedodržení rozpočtových limitů členskými zeměmi.

EU fungující jako stát a tvářící se jako nadnárodní organizace stále, a dodejme zcela logicky, naráží na státní suverenitu členských států, byť výrazně okleštěnou Lisabonskou smlouvou. Tedy především na suverenitu Německa, Francie a Velké Británie.

Mají být za rozpočtovou nekázeň trestány země automaticky, bez toho, že by se o tom někde hlasovalo? Rozhodně ne! Tak alespoň křičí Francouzi a Němci, pro něž jsou pravidla odjakživa jen k tomu, aby se k nim vymýšlely výjimky, a hodlají vždy a za jakýchkoli okolností činit, co uznají za vhodné. Na ně se eurooptimisty oslavované postoupení části národní suverenity na vyšší celek přece nevztahuje. Nebo to snad bylo někdy jinak? Když měla Paříž, ale i Berlín podle platného znění Paktu stability platit značné finanční sankce za porušování rozpočtové disciplíny, odhlasovaly si přece hned výjimku a hodlají tak zcela evidentně postupovat i nadále.

A tak se vymyslel trest ve formě odnětí hlasovacích práv. Je to komické nejen proto, že místo platby na dřevo mají být provinilé zemi nasazeny jakési oslovské uši, které vůbec, ale vůbec nic neřeší a vývoj jejího hospodaření nijak neovlivní. Efektivní dopad takové sankce na politiku konkrétní vlády je fakticky nulový a racionální rozpočtovou politiku vynutí jen opravdu těžko.

Eurochmury ze společné měny

Společná měna tak nadále nemá a zjevně ještě dlouho nebude mít jasný smluvní základ, který by umožňoval říci, že EU pochopila, jak euro funguje. A taky že dělá něco, aby se z eurozóny stal prostor, kde tato měna fungovat může a nebude to daňové poplatníky v Německu stát takový ranec.

Když si k tomu přidáme skutečnost, že v době, kdy se diskutuje o nutnosti ukáznit rozpočty členských zemí, si europoslanci vynucují zvýšení výdajů unijního rozpočtu o více než šest procent, padá na pozorovatele deprese.

To, čemu se říká evropské elity, je parta lidí, které zjevně spojuje fakt, že nejenže nic ze současného vývoje světa nepochopili, ale ani se o to nehodlají pokoušet. Nejsou schopni vnímat, že společná měna je skutečně velký problém pro další vývoj evropské ekonomiky. Rozhodnutí zachovat ji za každou cenu sice padlo, ale nikoho ani nenapadne pro snížení této ceny hnout prstem. A to bude jednou historií hodnoceno. Nebude se přitom už říkat „za každou cenu“, ale bude se uvádět konkrétní cifra, kterou svým současným konáním evropské „elity“ dost citelně navyšují.

MfD, 30.10.2010

Autor je šéfredaktor týdeníku Euro