To euro, kterým se začalo platit v roce 2002, je prostě jinou měnou než to, jímž se platí letos na jaře. A tvářit se, že se nic neděje a všechno se zalepí penězi, které si ve Frankfurtu natiskneme, jednoduše nejde.

Společná evropská měna vznikla na základě maastrichtské smlouvy jako měna používaná suverénními státy, které se řídí společně sjednanými pravidly, z nichž ta nejpodstatnější se týkají veřejných financí. Je zakázáno překračovat pevně stanovenou hranici deficitu, která činí tři procenta, nicméně tato hranice platí jen pro ty, které do euroklubu vstupují. Ty, co v ní už jsou, musí směřovat se svým hospodařením k vyrovnaným rozpočtům, a tříprocentní limit je hranice, kam je možné se dostat v případě mimořádných událostí, jako jsou hospodářské krize. Celkový státní dluh pak nesmí překročit šedesát procent hrubého domácího produktu. A především každý z členů žije za své. Čili žádné výpomoci se netrpí.

Tolik podepsaný papír. A skutečnost? Pravidla pro deficity byla změkčena už před lety v době, kdy je neplnily Německo a Francie. Dnes je neplní nikdo z celé šestnáctičlenné eurozóny. A celkovou výši zadlužení překročí všichni nejspíše také.

Dohoda z 9. května, podle níž bude vytvořen z příspěvků členů eurozóny gigantický fond o objemu tři čtvrtě bilionu eur na pomoc těm, kteří mají dluhy tak vysoké, že jim privátní investoři nechtějí půjčovat za přijatelný úrok, znamená fakticky, že všichni ručí za všechny a na každého se ostatní složí.

Strážcem společné měny je Evropská centrální banka. Jejím hlavním úkolem je dbát na cenovou stabilitu. Když vlády moc utrácejí a pumpují do ekonomiky víc peněz, než je zdrávo, má banka zvedat úrokové sazby a nutit vlády k lepšímu hospodaření. Na základě bruselských dohod z 9. května tato banka začala nakupovat bez omezení státní dluhopisy ze zemí, které mají problémy. Říká se tomu monetizace státních dluhů. Srozumitelně česky je to tištění nekrytých peněz. U nás to má ČNB zakázáno zákonem. ECB sice tvrdí, že bude tyto nákupy takzvaně sterilizovat, tedy že bude peníze, které takto natiskne ve prospěch špatně hospodařících států, stahovat z oběhu někde jinde. Možná tomu někdo uvěří. Jenže, když to udělá, tak půjde o peníze stažené z komerčního sektoru, což bude oslabovat schopnost evropské ekonomiky vyhrabat se z krize.

A teď je načase si uvědomit, že Česko má ve svých přístupových smlouvách závazek zavést společnou měnu, takže do tohoto euroklubu, který úctou k dohodám moc neoplývá, máme někdy vstoupit. I proto bychom měli pozorně sledovat, co se s eurem děje, a možná k tomu občas v Bruselu také něco říci.

Půjčky? To je eufemismus

Dnes se často diskutuje o tom, že euro potřebuje těsnější integraci, jakousi hospodářskou vládu, která bude koordinovat rozpočtovou politiku členských zemí a zabrání opakování excesů, jako je současná řecká krize.

Za těmito řečmi se skrývá prostý, leč o to nebezpečnější požadavek na přesun bohatství z bohatých států do chudých. Aby fungovala společná evropská měna stejně jako americký dolar, musí také téci fondy vytvořenými v ekonomických centrech do chudých, méně rozvinutých států EU. Federální rozpočet také financuje méně rozvinuté státy Unie.

Už dnes je jasné, že nazývat to, co bude nyní nasypáno do Atén, půjčkami, je skutečně eufemismus. Nakonec i šéf největší německé banky Deutsche Bank Josef Ackermann ve čtvrtek řekl německé televizi ZDF, že pochybuje o tom, že řecké dluhy budou splaceny. Ackermann musí dodržovat politickou korektnost, tak to neřekne natvrdo – přinejmenším část půjček evropských zemí Řecku je ve skutečnosti darem nebo přesněji převzetím dluhu. Dárci si totiž sami na svůj dar musí půjčit. Proto je velmi naléhavé položit si otázku, zda voliči evropských zemí opravdu chtějí pokračovat v integraci, aby zachovali euro stůj co stůj, nebo tuhle hru chtějí ukončit a vrátit se k národním měnám.

Průzkumy provedené v Řecku a v Německu vyznívají příznačně. Řekové vůbec neuvažují o tom, že by se vzdali eura, zatímco v Německu více než polovina tázaných chce zpátky starou dobrou marku. A v Německu tyhle řeči o další integraci vzbuzují odpor dost logicky. Integrace s NDR stála daňové poplatníky neskutečné sumy a ani po dvaceti letech není účet uzavřen. Východní Německo bylo zhruba stejně velké jako Řecko. A trochu ekonomicky rozvinutější. Výši účtu samozřejmě výrazně ovlivnil symbolický kurz výměny jedné východoněmecké marky za jednu západoněmeckou, což v případě jižních zemí tak drastické není, nicméně pořád hrozí, že to bude hodně drahé.

Německá kancléřka Merkelová a její vládní koalice dostala v nedávných zemských volbách v Severním Porýní-Vestfálsku pěkně na frak a bude hůř. Může se docela dobře stát, že pokud z eurozóny nevypadnou Řecko a možná i další jižní země, které tam evidentně nepatří, tak z ní pod tlakem domácí veřejnosti vypadne Německo. To euro, kterým se začalo platit v roce 2002, je prostě jinou měnou než to, čím se platí letos na jaře.

A tvářit se, že se nic neděje a všechno se zalepí penězi, které si ve Frankfurtu natiskneme, prostě nejde.

MfD, 15.5.2010