Z pasti eura vede jediná schůdná, byť bolestivá. cesta. A tou je odchod Německa z eurozóny

Mluvit o bankrotu Řecka se už může i v nejvyšších evropských politických kruzích. Alespoň to tak na stránkách evropského tisku vypadá. Dokonce to připouští i Evropská centrální banka, která má dnes díky své velmi benevolentní politice ve svém portfoliu značné množství řeckých cenných papírů a dosud se tvářila, že mají nějakou podstatnou kladnou hodnotu. Navíc se ukazuje, že další pokračování v politice přelévání dluhů ze zemí hodně zadlužených do zemí zadlužených méně má své politické hranice, a na Slovensku se na tom již začíná hroutit vládní koalice. A není vůbec vyloučeno, že k našim východním sousedům v krátké době přibude i nějaká další země. Leckde už totiž chápou, že dobré přátele prostě odedávna dělají především dobré účty.
Řecko navíc ve skutečnosti technicky zbankrotovalo už na začátku roku, kdy došlo k restrukturalizaci dluhu od EU tím, že splatnost byla prodloužena ze tří na sedm a půl roku a úrok snížen na 4,2 procenta. Už tenkrát každému, kdo měl alespoň základní informace, bylo jasné, že to nestačí. Je zcela evidentní, že musí dojít k odpuštění významné části dluhu a další restrukturalizaci dluhové služby. Do Atén míří další delegace věřitelů z MMF a z EU a řeší se uvolnění dalších tranší úvěru. Kdyby přitom Řecko k bankrotu přistoupilo již před dvěma lety, byla by celková ztráta věřitelů výrazně nižší a řecká ekonomika by nebyla v tak bezvýchodné situaci, jako je nyní, byť ke spásonosnému růstu by měla stále velmi daleko.
Zásadní otázkou nevyhnutelného bankrotu balkánského státu je, zda si i po bankrotu zachová jako svou měnu euro. Je zřejmé, že se společnou měnou by další ozdravování ekonomiky bylo obtížnější než bez ní. Jenže jen v tom případě, že pomineme okamžité a jednorázové náklady, které by opuštění eura mělo. Návrat drachmy a její devalvace by znamenaly kolaps bankovního systému. Řecké banky jsou dnes zásadně závislé na infuzi od ECB. A ta je v eurech. Pasiva v eurech a aktiva v devalvovaných drachmách by pak měly jasný důsledek. Řecká vláda by musela banky dokapitalizovat, a čeho se zabavila rekapitalizací státního dluhu, by jí nateklo do bilance zase zpátky z bank. O prudkém odlivu hotovosti v eurech do zahraničí snad ani není nutné hovořit.
Prostě eurová past je sklapnutá a klíček na její uvolnění nikdo v Řecku nemá. Je proto velmi pravděpodobné, že Řecko bude i po bankrotu žít se společnou měnou a těžce zápolit s konkurenceschopností svých firem, jejichž zaměstnanci mají vzhledem k produktivitě práce nepřiměřeně vysoké mzdy. A státní dluh, byť podstatně snížený, bude opět růst. Výkonnost řecké ekonomiky se totiž jen tak zvedat nebude a při recesi je fakt jednak dost těžké a taky ne moc rozumné škrtat výdaje.
Vidí to všichni, opět s výjimkou evropských politických elit. A už poměrně velkému množství ekonomům je jasné, že z té pasti vede jediná schůdná, byť bolestivá cesta. A tou je odchod z eurozóny nikoli jižních, zadlužených zemí, ale Německa s jeho zcela odlišně výkonnou ekonomikou. Výsledkem by pak bylo vytvoření dvou měnových okruhů. Jednoho středozemního na bázi současného eura a druhého středoevropského, jehož středobodem by byla německá marka. Konečně by pak v Evropě byla respektována pravidla optimální měnové unie, a nikoli představy eurofederalistických snílků. Při dobré koordinaci evropských centrálních bank a využití prostředků shromážděných v různých eurovalech na obranu neubránitelného by se takový řízený rozpad dal uřídit a obě měny by pak vůči sobě rychle dosáhly skutečně tržního a dlouhodobě stabilního kurzu. A zároveň by bylo možné rychle a efektivně řešit dluhové problémy zemí, jako je Itálie či Španělsko.
U rozhodování o nějakém takovém řešení bychom jistě měli být i my Češi. A nejen být, ale také se ho aktivně účastnit, protože naše závislost na exportu do Německa je naprosto fatální a bylo by logické aktivně se zapojit do markové zóny. Snad evropští politici pochopí, že takový krok je neodvratitelný, jako byl před dvěma lety neodvratitelný bankrot Řecka. A snad to pochopí dříve, než problémy s udržování evidentně nefunkční měnové unie evropskou ekonomiku úplně zdevastují.

Týdeník EURO 39/2011, 26.9.2011