Doplácíme na pýchu a domýšlivou představu o vlastní síle, díky níž lze neviditelnou ruku trhu kroutit dle představ státní i nadstátní administrativy

Alan Greenspan, neblahé paměti, používal na vyhlazování hospodářského cyklu hodinářský šroubovák. A jím vedený Fed zcela nepochybně svou měnovou politikou zásadním způsobem přispěl k vytvoření bubliny na trhu nemovitostí v USA.

Její prasknutí zahájilo finanční krizi, která rozvrátila západní ekonomiky, a ty se z ní dodnes nevzpamatovaly. Greenspanův nástupce Ben Bernanke vyměnil hodinářský šroubovák za vrtací kladivo a domnívá se, že tentokrát to bude fungovat.

V pořadí třetí kvantitativní uvolňování, do něhož se americká centrální banka na konci minulého týdne pustila, však nebude mít žádný jiný výsledek než předchozí dvě verze. Přifoukne se bublina na trzích rizikových aktiv, především akcií. V obavách z inflace naroste cena zlata na nesmyslnou úroveň, na níž se rovněž nemůže dlouhodobě udržet, a pracovní místa za levné financování amerických bank budou vznikat v zemích BRIC. Dokonce možná bude písmenek v této zkratce přibývat, jak budou do výtahu k prosperitě nastupovat další a další země, které na rozdíl od Západu ještě stále rozumějí podstatě tržní ekonomiky a hlavně jsou ochotny ji respektovat a neznásilňovat.

Podobnou pýchu a domýšlivou představu o vlastní síle, díky níž lze neviditelnou ruku trhu kroutit dle představ státní i nadstátní administrativy, sdílí samozřejmě i Evropané. Otevření dveří ke zprovoznění Evropského stabilizačního mechanismu a rozhodnutí ECB nakupovat dluhopisy předlužených zemí je vedeno stejnou logikou jako rozhodnutí Fedu. Když na rozběhnutí ekonomiky nestačí hodně peněz, tak jich použijeme ještě více. Jenže ono to nefunguje a fungovat nebude, jako to nefungovalo nikdy v minulosti. To, že rakouská ekonomická škola je nyní ve světovém ekonomickém mainstreamu vysmívána a zatracována, ještě neznamená, že její závěry neplatí a že se s důkazy nesetkáváme každý den.

Vedení americké automobilky totiž nerozhoduje o investicích a náboru pracovních sil podle toho, jak jsou momentálně levné a dostupné úvěry či jak dobře lze umístit emisi akcií na burze, ale podle toho, jaký plánuje odbyt automobilů. A je celkem jasné, že tam žádné velké zázraky čekat nelze, protože všichni už auto mají, a místo aby ho měnili rychleji, budou ho měnit spíše pomaleji, protože během krize pochopili, že úroveň zadlužení jejich domácnosti je příliš vysoká.

A protože smyslem podnikání není prodat co nejvíce automobilů, ale co nejvíce vydělat, zaměří se aktivita podnikatelů na snižování nákladů a zvyšování efektivity. To je doprovázeno omezováním počtu zaměstnanců a snižováním investiční aktivity, protože každý se snaží stávající kapacity využít lépe a více. A pyšný Fed ať si dělá, co chce, a bojuje s tržními mlýny třeba padesáti QE.

Podobně lichá je představa Maria Draghiho a jeho kolegů, že když se jim podaří snížit úročení státního dluhu předlužených jihoevropských zemí výměnou za jejich vnitřní devalvaci, ty začnou zase konvergovat k mocným a výkonným zemím severu, a eurozóna se tak stane udržitelnou měnovou oblastí.

Tou se nestane bez federalizace, jejíž spuštění již ohlásil José Barroso.

Žádná federalizace se ale konat nebude.

Nepovedlo se to ani Napoleonovi ani Hitlerovi, a to měli o dost víc vojáků, než má Barroso. A po dobrém zatím nikde na světě žádná nadnárodní federace nevznikla. Řekové i Italové, v jejichž novinách se na titulních stranách před časem objevovala Angela Merkelová v uniformě wehrmachtu, v tom mají zřejmě jasno.

Ale zpátky k pýše současných ekonomů a politiků. Jejich konání je do jisté míry pochopitelné. Nasazené sociální standardy svírají západní země v kleštích nepružnosti a neschopnosti firemního sektoru reagovat na měnící se tržní podmínky standardními tržními metodami. Nespokojenost veřejnosti si vynucuje nějaké činy, bez ohledu na jejich smysluplnost. Pro voliče je těžké přijmout pravdivé konstatování, že ekonomika prostě musí projít údolím bolesti, kdy zaniknou významné závody a na dlažbě se ocitne mnoho lidí, protože jde o závody a pracovní místa vzniklá za boomu a pro pokrytí poptávky, která existuje jen a pouze v době boomu. Že cena mnoha statků musí klesnout z hodnoty, na niž ji vyhnal boom vyvolaný nadměrnou nabídkou peněz v ekonomice, na úroveň, jaká byla před mnoha lety.

A tak se do ekonomik pumpují peníze, aby tyto ceny neklesaly a lidé nakupovali za ceny původní. Leč lidé nejsou hloupí a vědí, že dříve nebo později ony ceny klesnou, tak jak klespavel nout mají, protože žijí, pracují a nakupují v tržních podmínkách. A tak čekají a čekají. A vlády utrácejí a zadlužují se a předlužují se, a vyvolávají tím nejprve bankovní a pak měnové krize. A recese přerůstá v depresi a tisknou se bankovky a nakonec začíná inflace, která požere úspory lidí. A naštvanost lidí je pak nutno obrátit někam na souseda, aby to neodnesla vlastní politická elita. A pak přicházejí války. V nich se zmenší množství pracovní síly, takže po válce klesne nezaměstnanost téměř na nulu, začnou růst mzdy, je spousta práce a ekonomiky rostou a rostou, občas se objeví nějaký zádrhel, který se vždy podaří překonat, až všichni zapomenou, co se to stalo, a pýcha lidí, ekonomů se začne zase dotýkat hvězd.

A páni trhů zase vědí nejlépe, jak vyhladit logický a nevyhnutelný tržní cyklus až úplně do vyhlazení trhu.