Za nedávnou hrozbu blackoutu v Česku nemohou větrníky. Chybu našel šéf společnosti pro větrnou energii Michal Janeček ve „struktuře sítí, která mnohdy není na nové zdroje včas připravena“. Provozovatel tuzemské přenosové soustavy ČEPS s tím do jisté míry souhlasí, byť příčinu toho, že jsme v tuzemsku málem zažili „černou hodinku“, vidí nikoli doma, nýbrž v nedostatečném propojení východoněmecké a západoněmecké soustavy.

Normální podnikatel by si skutečně nepostavil továrnu, ke které by nevedla silnice či vlečka. A pokud by tak učinil, určitě by nekřičel, že jeho výroba je v tom nevinně, že za to může doprava. Snad jen v energetice je možné vybudovat větrné elektrárny o výkonu desetkrát větším než Temelín v regionech, kde dobře fouká – pravda, ne vždycky – a nestarat se, že s tím mám já nebo sousedé potíže.

Běžného spotřebitele takové problémy nemusí zajímat. Platí si spolehlivou dodávku elektřiny a oprávněně ji požaduje. Jenže nedostane-li se mu jí jen kvůli tomu, že začne vát silný vítr, je bit za to, že ten, kdo ve velkém podporuje výstavbu větrníků, zapomněl na sítě. V nejlepším případě toto nevděčné a nákladné dílo, při jehož budování se naráží na obdobný odpor jako při výstavbě nových, a nejenom jaderných elektráren, hodil na bedra někomu jinému. V horším hrál jednu hru s dodavateli nových i „točených“ turbín.

Energetika se stala snad nejkomplexnějším oborem moderní ekonomiky a neobejde se bez dlouhodobého – a závazného – výhledu. Jistěže lze v budoucnu měnit její mix ve prospěch tzv. obnovitelných či jaderných nebo plynových zdrojů. Pokud se však předem nepostaví potřebné přenosové sítě, blackout udeří, byť by kapacit bylo nakrásně víc než dost.

autor je členem výboru České nukleární společnosti