Představte si: máte provozovat trajekt 24 hodin denně, 7 dní v týdnu. Samozřejmě si na to pořídíte dostatečně velkou motorovou loď. Jen naivní optimista by spoléhal na flotilu plachetnic.

Už dávno byl nejvyšší čas, abychom si pořídili alespoň jednu další jadernou elektrárnu (JE). Kdybychom ji měli včas, mohli bychom prodávat draze místa na naší motorové lodi těm, co nemohou s plachetnicemi čekat na vítr. Pokud budeme dlouho váhat, tuhle konkurenční výhodu ztratíme. Když budeme ještě dál váhat, nakonec budeme muset u přívozu sami platit. Prostě váháním seškrabáváme máslo s chleba našich dětí.

Takže rozhodnuto, jde jen o to, jak JE realizovat. Máme dost jasnou představu, jak by měla vypadat. Nemůže to být mamut, taková by se do našich malých poměrů nevešla. Nám stačí tak okolo 1 GW, ale hned potom stavět ještě další stejnou, vyjde to laciněji. JE podle našich představ musí splňovat ta nejpřísnější stávající bezpečnostní požadavky a pokud možno splnit i nemožné budoucí. JE podle našich představ by měla být obzvlášť rychle regulovatelná, aby se pokud možno vyrovnávala se všemi změnami zatížení sítě. JE jsou všeobecně rychlejší na změny než uhelky, ale ty naše JE by měly být ještě rychlejší. Máme taky jasnou představu, kde je postavit, obě místa, Dukovany a Temelín, jsou dostatečně prověřená. Nemáme ale jasnou představu, kdo je bude stavět a kdo to bude platit.

Snad jsou zbytečné obavy, že elektřina z plachetnic, pardon obnovitelných zdrojů bude jednou tak laciná, že se JE nevyplatí. Ceny energií obecně se nebudou nikdy trvale zlevňovat. Jde o to, abychom pořídili naše JE co možná lacino. Zdálo by se, že i v tom můžeme mít jasno. Budoucí dodavatel by měl poskytnout nejlepší podmínky k placení. Nejsme sice žádní chudáci, na druhou stranu ani nejsme naftoví magnáti. Pro nás bude výhodné, když si budeme moci hodně udělat sami, formou subdodávek.

Ještě k těm subdodávkám pro domácí průmysl: to by se mělo jednat nejen o dodávky železa, ale také, možná hlavně, o práci projektantů a konstruktérů. Že na to nemáme lidi? Dejme tomu. Ale než se kopne do země, mohli bychom mít tým lidí připravených se ujmout vytipovaných částí JE. Musíme být schopni dostát takovému úkolu. Ostatně, jak píše náš pan premiér Babiš ve své knize O čem sním, když náhodou spím: „Když k tomu připočteme úžasnou průmyslovou tradici, „zlaté české ručičky“ a schopnost poradit si téměř s jakýmkoli úkolem, je to jasné jak facka. Tady je budoucnost. Musím vám říct, že když tohle píšu, tak mi jde až mráz po zádech, když si představím, co všechno můžeme dokázat.“

Bohužel, mně jde až mráz po zádech, když si představím to nekonečné dohadování při výběru optimálního dodavatele. Proč to v Maďarsku šlo a u nás to vázne? Přitom maďarská demokracie je prý vadná. Nikdo pořádně neví, co je to demokracie, ale co jsou peníze a JE, to by měli pořádně vědět všichni, alespoň ti, kteří o tom budou rozhodovat. Jenže tady začnou úřadovat i politici a smysl pro realitu se ztrácí. Nechci mít jedovaté myšlenky, ale co když tu budou rozhodovat služební cesty? Služební cesty na Západ jsou mnohem příjemnější než služební cesty do Ruska. Samozřejmě, nikdo to nepřizná. Politici se s oblibou přiznávají, ovšem jen když se s něčím mohou pochlubit.

Mimochodem povšimněte si, jak může být pravda obojetná. Zelení mluví o obnovitelných zdrojích, technici mluví o neregulovatelných zdrojích a všichni mají pravdu. V téhle věci to naštěstí nevadí, jsou tu parametry, které se dají měřit a vyčíslit. Horší je to v politice, v houštině informací bez kompasu nevíte, kde pravda vítězí.