V nové energetické koncepci si vláda stanoví za svůj cíl snížení spotřeby české ekonomiky na jednotku HDP o 40 procent do roku 2020. Současně o dva odstavce dál uvádí, že zůstanou zachovány územní limity těžby hnědého uhlí. Vláda nebude plánovat a podporovat výstavbu nových jaderných bloků, tedy jinými slovy, že postavit se mohou pouze uhelné elektrárny, které dnes mají potřebné těžitelné zásoby uhlí.

Vládní koncepci jistě připravovali energetičtí odborníci, ale nemohu se zbavit pocitu, že při její přípravě zapomněli počítat. Takže vezměme si kalkulačku my a podívejme se na výše uvedené návrhy podrobněji.

Snížení náročnosti tuzemského hospodářství měřené na jednotku hrubého domácího produktu o 40 procent za 14 let znamená uspořit každoročně čtyři procenta energie. Při současném a zřejmě dlouhodobém pětiprocentním hospodářském růstu tu vzniká nekrytá díra jednoho procentního bodu. V roce 2020 tedy nebude hospodářství potřebovat o 40 procent energie méně, jak se možná domnívají autoři koncepce, nýbrž o 20 procent více, neboť ekonomika se za tu dobu zdvojnásobí.

Samozřejmě za předpokladu, že bude mít dostatek energie, elektrické v neposlední, podle mého však v první řadě. Naše hospodářství dnes pohánějí zhruba čtyři pětiny elektřiny doma spotřebované elektřiny, zbytek využijí domácnosti. Ono zvýšení celkové spotřeby za čtrnáct let o dvacet procent tedy skutečně spolkne současný téměř dvanáctiterawatthodinový „polštář“, který při dnešním elektrickém hladu, jímž trpí především sousední Rakousko a řada dalších zemí, znamená hrubý devizový příjem kolem jedné miliardy eur ročně.

Ale… Oprostěme se od pohledu do období po roce 2020, kdy už všichni současní vládní politikové budou na zaslouženém odpočinku, oprostěme se i od neméně zásadních úvah o nákladech na přebudování struktury naší ekonomiky tak, aby skutečně vystačila na jednotku hrubého domácího produktu se 60 procenty dnešní spotřeby; stejně chytří jako my jsou i v jiných zemích, kde se orientují na energeticky málo náročná odvětví. Finská Nokia se kupříkladu trefila a původně dřevozpracující koncern vévodí světu mobilních telefonů. Přesto Finové zjišťují, že jim energie nestačí, budují pátý jaderný reaktor v Olkiluotu a už nyní uvažují o šestém. To jen na okraj.

Docházející těžitelné uhelné zásoby, které dnes umožňují obnovovat dosluhující nebo stavět nové tepelné elektrárny, povedou jen v elektrárenské společnosti ČEZ do roku 2020, kdy dokončí svůj stamiliardový program obnovy zdrojů, ke snížení kapacit o 1000 megawattů. To je výpadek bezmála osmi terawatthodin proudu.

Pokusíme-li se tedy o samozřejmě velice hrubý odhad, dostane se tuzemská bilance elektřiny k nule při spotřebě trvale rostoucí o dvě terawatthodiny ročně skutečně už na přelomu dekád. Nasvědčují tomu i statistiky Energetického regulačního úřadu, který nikdo nemůže podezírat ze zaujatosti:

Před spuštěním prvního temelínského bloku činil český čistý vývoz elektřiny 3,3 TWh. První blok zvýšil toto saldo na 10 TWh; plné najetí druhého bloku přineslo v roce 2003 dalších šest TWh. O rok později z „polštáře“ ubylo půl a předloni další tři terawatthodiny. Hodnotit loňskou stagnaci čistého exportu při pokračujícím zhruba dvouterawattovém růstu čisté domácí spotřeby, který připadá výhradně na hospodářství, si doufám jako zásadní obrat netroufá hodnotit ani největší „zelený“ optimista.

Mluvit o obchodní bilanci, již export elektřiny posiluje odhadem o miliardu eur ročně, není nutné. Na námitku, že s elektřinou vyvážíme i životní prostředí, jen opáčím: A s jakým jiným zbožím je nevyvážíme? Na výrobu libovolného zboží, s nímž se Česko jako exportně orientovaná země uplatňuje na světových trzích, se vynaložila nějaká energie. Možná je výhodnější montovat auta než provozovat třeba jadernou elektrárnu, ale nebyl bych si tím zcela jist; atomová energetika patří mezi hi-tech odvětví, jejichž vedlejší plody se uplatňují velmi dobře v řadě dalších odvětví.

Dovolím si dokonce kacířskou myšlenku. Kdybychom byli postavili všechny čtyři projektované temelínské bloky, neřešili bychom dnes problém obnovy uhelných zdrojů a neplály by vášně kvůli úvahám o prolomení uhelných limitů. V Evropě, kde za pouhých patnáct let bude na hranici životnosti plných 80 procent elektrárenských zdrojů, bychom měli vynikající nové zdroje, jejichž produkce by nám vydělávala právě na ono nesmírně nákladné snižování energetické náročnosti tuzemské ekonomiky.

Tuto cestu jsme minuli. Tehdy chybějící nebo ušetřené miliardy tedy zaplatíme nyní nebo v nejbližší budoucnosti za nové zdroje. Čím dřív je začneme stavět, tím méně nás budou stát. O to jistěji také odvrátíme hrozbu stále nákladnějšího dovozu elektřiny a výrazně omezíme emise skleníkových plynů ohrožující zemské klima. O hrozbě, že bychom se stali loutkou na energetickém trhu s reálnou hrozbou blackoutů, ani nemluvě.

člen výboru České nukleární společnosti